Kouzlo dřeva spočívá mimo jiné v neopakovatelné kresbě, kterou se nám tento materiál na povrchu předvádí. Kdo to umí, může na řezné ploše číst jako v knize. Jde o zajímavý příběh o tom, kde dřevo rostlo, kolik na něj a kdy pršelo, jak kmen přírodní podmínky deformovaly a spoustu dalších zpráv. Ale tohle všechno se dá zfixlovat: dřevěnou vizáž můžete dát třeba plechu, pozor na první dojem! Technika fládrování je tak trochu našvindlované dřevo.
Continue reading
Oprýskané, zažloutlé radiátory, ve spojích žeber mírně prorezlé, rozhodně nedělají našemu bytu dobrou vizitku. Snažíme se je ukrýt za závěsem nebo nábytkem, aby v jinak příjemně vyhlížejícím interiéru zbytečně nebily do očí, čímž se ale poněkud ochuzujeme o teplo. Přitom stačí trochu barvy. Dobře zvoleným nátěrem nejenže radiátorům vrátíme pěkný vzhled, ale zároveň prodloužíme jejich životnost. Záleží jen na nás, chceme-li barvami přítomnost radiátorů v místnosti potlačit, nebo naopak z nich učinit v interiéru zajímavý výtvarný prvek.
Zatímco ve vztahu k výtvarnickým štětcům přepadá nás zpravidla špetka posvátné úcty z umění, k těm, jimiž zkrášlujeme své okolí se dost často chováme hůř než macešsky. Válí se nám halabala ztvrdlé jeden přes druhý někde pod ponkem a nebo trčí ze zavařovačky, v níž už dávno vyschlo ředidlo. V krámě je vybíráme podle ceny a nebo prostě jak se nám líbí. Zcela bez ohledu na to, co umí a co nedovedou, a nebo jaké skryté zrady mohou představovat.
Dokonale natřené domovní dveře jsou odolné vůči dešti, sněhu i slunečním paprskům. Jak vypadají ty vaše? Jsou okopané, popraskané, zašedlé, a nebo se z nich loupe barva? Nic proti působivé patině, ale pokud se na dveřích čas už stačil podepsat, asi nevypadají zrovna skvěle. Někomu se jistá zdánlivá starobylost líbí. Jenže dveře trpí, materiál postupně degraduje a co má náš domov chránit, bere postupně za své. Hezké venkovní dveře jsou naše vizitka a nátěrem můžeme prodloužit i jejich životnost. A protože to za nás nikdo neudělá, nezbývá, než se dát do práce: natření dveří nakonec přece nemůže být tak obtížné, abychom to nezvládli.
Manuální řemeslo má zlaté dno. Tohoto pořekadla se drželi již naši dědečkové a babičky a platí až do současnosti. Po manuálních řemeslnících byla, je a bude poptávka vždy. Dokonalé odvedení práce je v dnešní době stále žádanější i v domácnostech. Proto přenecháváme odborníkům i práce, které bychom si v dřívějších dobách nejspíše dělali sami. To se týká zejména velkých měst, jako je Praha, Brno nebo Ostrava. Zaměřme se tedy na Brno. Jaké druhy řemesel jsou v Brně nejžádanější?
Horkovzdušná pistole vypadá – a v podstatě funguje – jako výkonný fén na vlasy. Děláme s ní ale jinší (a někdy i dost překvapivé) věci. Odstraňovat starou barvu z okenních rámu – no, prosím, ale upalovat na zahrádce odporné plzáky a nebo sterilizovat zeminu pro pokojové kytky? I to s ní jde. Pistole je také výkonný čistič od vosku a starých lepidel. Stejně tak s ní můžete svařovat novodurové trubky nebo podpalovat dřevěné uhlí v grilu. Práce s horkovzdušnou pistolí je prima – je to prostě šikovná věc s mnohačetným použitím.
Continue reading
Nic naplat, klasická dřevná okna – třeba na chalupě – mají nepopiratelný půvab, ale potřebují po čase údržbu. Natírání oken ale není zase tak složité, jak na první pohled vypadá – nejtěžší je se rozhodnout a obtížné může být i zbavit se starého oprýskaného nátěru. Ale i to s dnešními moderními prostředky (vedle špachtle pomůže nám „barvožrout“ nebo horkovzdušná pistole) jistě zvládneme. Když už se do oken pustíme, měli bychom si dát opravdu záležet, abychom nemuseli nátěry každou chvíli obnovovat – vytahovat se výsledkem sice nejspíš budeme, ale sama práce zase taková rozkoš není. Pokud to uděláme pořádně, budou naše okenní rámy pěkné a odolné vůči agresivním povětrnostním vlivům.
Když už v nějakém hnutí mysli zpytujeme svědomí, co bychom dělat měli a co neděláme, nezapomínejme na okapy (pokud je ovšem máme). Dobré je totiž prohlédnout tyhle roury a žlaby dvakrát ročně, zjara a před zimou, a přitom je vyčistit od napadaného listí, starých ptačích hnízd a vůbec. Pokud nejsou střešní žlaby řádně opečovávány, mohou se to totiž majitelům domů, chalup i chat šeredně vymstít. Ucpané, děravé nebo mizerně upevněné nesplní to, co mají, tedy neochrání fasádu – jenže už jsme takoví, že jen málokomu se chce šaškovat na vratkém žebříku, když ještě do baráku neteče.
Jednoho dne to přijde našim parketám už běžná péče nebude stačit, pokud na nich nebudou zrovna šrámy a jiné významné kazy, budou takové nijaké a ošlapané jako staré schody. Co naplat – nezbude, než je zbrousit a navoskovat nebo natřít. Broušení podlah není prací snadnou a upřímně řečeno, málokdo ji napoprvé dobře zvládne. Chce to cvik. Ale spolu to zvládneme.
Namořit něco, znamená vlastně napustit (zpravidla dřevo) na tmavší odstín či vybrané zbarvení. Nebo například sadbu česneku, aby ho nesežralo háďátko. Zamořený může být nějaký prostor, nejlépe samozřejmě morem. Umořit pak znamená odepsat dluh a nebo zaplatit půjčku. A samozřejmě také zabít osla nicotnostmi opakovanými do úmoru. Moření a mořidla, které máme na mysli, se týkají povrchové úpravy dřeva.
Continue reading
Ve veselých filmech jsme to viděli snad stokrát: moula natírá podlahu a začne u dveří. Pracuje pečlivě a jde mu to moc pěkně. Když se blíží ke konci a zálibně si práci měří, výraz jeho očí se změní v děs, protože mu dojde, že nemá kudy odejít. Na krásně natřené ploše pak zůstanou jeho stopy a ty pokračují dál po domě… Smějme se, je to koneckonců zdravé, ale podobnou blbost sami neudělejme. Radíme vždy ustupovat ke dveřím. Natírat od okna (po světle) je dobré i kvůli vrstvení barev.
Dvakrát jsme se dotkli základů natírání a malování a dnes to uděláme do třetice a to vskutku na míru jedenadvacátého století. Parafráze v titulku pozměňující oblíbenou frázi bankovních lupičů ovšem není přesná: po tradičních nátěrech (a také válečkování) dojde tentokrát na stříkání. Stranou ponecháme – aby byl výčet úplný – máčení, polévání a clonování, což jsou techniky užívané spíš v průmyslu, než při domácím malování a natírání. V podobě práce se sprejem se ovšem již většina z nás se stříkáním setkala. Tentokrát na ně ovšem vezmeme rovnou pistoli.
Continue reading
Kraleláž je v podstatě soustava trhlinek v barevné vrstvě obrazu. Najdeme ji například na olejomalbách, kde stářím barva jemně popraskala, nebo na starém nábytku po babičce. Pokud po takovém vzhledu toužíme a nechceme čekat desítky let, než nám ho vykouzlí čas, můžeme zkusit výtvarnou techniku zvanou krakeláž. Díky ní dodáme opotřebovaným kuchyňským židlím i stolu ojedinělý vzhled.
Pokud nás trápí poškozený lak na vaně, nemusíme hned rekonstruovat celou koupelnu. Do takové investice se pustíme v případě, že už nám opravdu vadí i zubem času poničené obklady, nefunkční umyvadlo či toaleta, nebo chceme celou místnost upravit dispozičně. Ale kvůli škrábancům na vaně? Nepotřebujeme na ně objednávat odborníka a zvládneme to rychle a za snesitelné peníze.
Graffiti-art neboli umění graffity vůbec jako umění nezačínalo. Poprvé se objevilo už začátkem dvacátého století v USA ve formě značek, kterými si na zdech domů značkovaly gangy mladistvých Afroameričanů svá teritoria. Pak dlouho nic a potom v šedesátých letech ruku v ruce s výrobou barev ve sprejích následuje brutální nástup tohoto způsobu výtvarného vyjádření. Z Ameriky se rozšířil do Evropy i Asie. V určitém smyslu se stal ikonický pro hiphopovou generaci. Některá grafity se sice dostala až do galerií, ale málokdo z nás je ochoten tolerovat, natož pak ocenit, trénování klikyháků na nákladně pořízených fasádách našich domů. Můžeme se proti nechtěným čmáranicím bránit a umíme se jich zbavit?
Natěrači se alespoň na chvíli stáváme bezmála všichni, protože barvy a štětce se netýkají jen lidí, pro něž je neustálé natírání a experimenty s barvami osobitým hobby. Třeba drobnějším opravám se nevyhneme a na odprýsknutou barvu je opravdu bláznivé volat profesionálního lakýrníka. Barvu jsme už vybrali, ale co štětec? Ten, co nám zůstal doma po tátovi má léta nebo byl špatně vymytý a je lepší ho vyhodit. Koupit však správný nový štětec není věc až tak snadná, jak by se mohlo zdát.