Ve starém městě přístavu, který se, jak šel čas, psal prusky Gyddanizc, německy Danzig, latinsky Gedanum a nakonec polsky Gdaňsk, mnohokrát lehl popelem a mnohokrát byl nakonec cihla po cihle obnoven, najdeme nejen zajímavou architekturu. V Pomořském muzeu je vystaven i oltářní triptych ceněného renesančního malíře Hanse Memlinga znázorňující Poslední soud tak, jak o něm píše Apokalypsa. O gdaňských pirátech a Posledním soudu.
Continue reading
Gdaňskem Güntera Grasse při putování po stopách hrdinů Grassových knih se můžeme opírat u přesnou topografii míst jejich dějů. A to nejen v „gdaňské trilogii“ (Plechový bubínek, Kočka a myš a Psí roky), ale i v dalších dílech. Jeho postavy stárnou s autorem a vzájemně knihami prolínají. Třeba dívka Tulla zmíněná letmo v Kočce a myši je významnou postavou Psích roků. A její vnuk hrdinou románů Jako rak, který vypráví její syn. Vůdce chuligánské tlupy Válečů z Bubínku se o pár desítek let později představuje jako středoškolský profesor v Lokálním umrtvení. A s téměř šedesátiletým filmovým producentem trpaslíkem Oskarem („naším milým panem Matzerathem“) se setkáme v Potkance.
Continue reading
Obchodníci nabízejí superslevy, politici superdebaty a v bedně nás otravují soutěže průměru, z nichž má vyrůst nová superstar. Výkřik „To je super (případně „suprový“)“ zaslechneme několikrát denně. Ale co je vlastně super? To je relativní. Na jednom místě v krajině polského Podlesí se vzájemně opylují květy různých národností, kultur a náboženství a pak plodí mimo užitečné věci i proroky. Městečko jež dnes navštívíme se přímo Suprašl jmenuje. Klášter v Suprašlu. A prorok Ilja z nedalekých lesů se zase občansky jmenoval Eliasz Klimowicz.
Continue reading
Někteří vynálezci jsou nejen vysmívaní, ale nezřídka i biti nejrůznějšími dogmatiky a lidmi malého ducha. Ne každý má takové štěstí, že ho pozdě, ale přece jen objeví lidé z jiné epochy tak, jak se stalo neoneorenesančnímu Járovi Cimrmannovi. Málo osobitých věrozvěstů pokroku snad skončilo v neoznačených hrobech nebo za vysokou ústavní zdí zašmodrchaných ve svěrací kazajce?
Continue reading
Malíř Kacušika Hokusai (ZDE), syn výrobce zrcadel narozený roku 1760 v Edu (dnešním Tokiu), proslul i jako dřevorytec, který výrazným způsobem zasáhl do vývoje japonského umění, ale svým dílem ovlivnil evropské impresionisty i Ameriku. Jeho záběr byl široký: nesčetněkrát maloval horu Fudži, květiny, zvířata, typické krajinomalby, pornografii blízké erotické obrázky, předchůdce současných komiksů i cykly zachycující smyslnost a prchavý bezstarostný čas hampejzů a čajoven. Byl pilný a vytvořil prý na třicet tisíc ilustrací a barevných tisků. Asi nejznámější je jeho Velká vlna (chybně někdy nazývaná Tsunami). Rozhodně to byl osobitý umělec s mimořádně širokým záběrem. Nás ovšem z Hokusaiovy tvorby zajímá kapitola Malíř a bonsaje – především její vliv na způsob tvarování těchto miniaturních dřevin.
Pokud si někdo myslí, že na své cestě k absolutní moci se Gaius Julius Caesar – miláček davů (dnes by mu jedovatí komentátoři dali nálepku populisty), jinak voják a politik, musel radit s náhodou, byl by bezpochyby na omylu. „Kostky jsou vrženy“ je to samé jako nastoupit cestu, z níž to zpátky nejde. A „překročit Rubikon“ znamená v podstatě totéž, protože tato říčka vyznačovala vnitřní hranici mezi římskou říší a předalpinskou Galií, kde se měl Caesar oné hry v kostky dopustit.
Na vchod do skladiště a garáže v protějším domě s číslem 2122 bylo přes úzkou uličku ležící kolmo k North Clark Street dobře vidět. Nejdřív přišel muž s chlupatým psiskem. Po jednom se pak do skladiště trousili další chlápci. Poslední do garáže vstoupil ramenáč v zimníku se světle šedou kožešinoua v klobouku, jaký u nás nosili v šedesátých letech minulého století straničtí tajemníci. Člověk, jenž vchod do skladiště sledoval, rychle vytočil telefonní číslo. Sluchátko někdo zvedl okamžitě. “Přišel,” oznámil muž do telefonu. A hlas na druhém konci drátu řekl: „Spusťte to“. To byl signál pro tzv. „Valentýnský masakr“ .
Krajní výkony, dosud nedosažené cíle, touha překročit hranici, dotknout se nedotknutého a nedotknutelného, stejně jako všechny hlubiny i vrcholy – lidi lákají. Ale ne každý malý krůček pro člověka je velkým krokem pro lidstvo: zpravidla je to naopak. Krajní výkony fascinují i umělce a o točně (té severní) psal konec konců i Jára Cimrmann. Výročí dobytí pólu (jižního) u nás připadá skoro na Vánoce, ačkoliv v Antarktidě zrovna vrcholí mrazivé léto.
Jakuba Jana Šimona Rybu máme v paměti zařazeného mezi hudební skladatele, většinou si ale nevzpomeneme na víc děl, než je jeho Česká mše vánoční. Známe ji spíš podle jejich prvních veršů „Hej, mistře!“, a familiárně ji nazýváme „Rybovkou“. Tou nás obchodníci přes nepopiratelný půvab otravují už od září, kdy bývá někdy ještě bezmála třicet stupňů, a snaží se nám jejím jímavým nápěvem připomenout, že Vánocům se rozhodně nevyhneme. Není divu, že na Rybovu hudbu je řada lidí alergická podobně, jako na vlezlé Rolničky. A přece její tóny zcela přirozeně souznějí s českou krajinou, a ucho těší spoustou ohlasů lidových písní i mozartovskou melodikou.
Cyclamen persicum to má u nás s pojmenováním složité, protože v nejstarším českém herbáři od doktora Petra Ondřeje Matthioliho se německy jmenuje Erde apffel čili Zemní jablko. Od toho je kousek k našim nářečním erteplím, tedy bramborům, a tak je zvláštní, že překladatel latinského herbáře Tadeáš Hájek z Hájku zvolil za české pojmenování této něžné kytky (jíž brambořík nepochybně je) poněkud drsné označení, totiž svinský ořech. Proč asi? Americkou bramboru tady ještě nikdo neznal. Proto evropské jazyky cyclamen přirovnávaly tu k ořechu, jindy k řepě nebo zase jablku.
To není nějaký dávný předchůdce hippies, i když vousáč tak trochu opravdu vypadá. I tak postava „kytičkáře“, za jehož zády se plíží indián s mačetou, působí na pražském Karlově náměstí poněkud nepatřičně. Kdo to je a co tu pohledává? Sochaři Zoula a Vosmík tak zpodobnili jednoho z nejvýznamnějších hledačů orchidejí Benedikta Roezla. Lovec orchidejí, kterého si často přivlastňují Němci, byl Čech jako poleno. Objevil více než osm set druhů orchidejí. Latinské označení rostlin „Roezlii“ najdeme dokonce ve dvou stech osmdesáti devíti případech. A tohle jméno znají i četní kaktusáři. O tom, jakou váhu má, svědčí i to, že na jeho počest byla pojmenována rostlina stará bezmála jako náš svět – cykas Zamia roezli (o cykasu, který můžeme pěstovat doma, více ZDE).
Tak to prostě je: spisovatel píše rukama nohama, lidé hltají jeho romány, povídky a dramata, v gramotné společnosti se o nich mluví a přečíst nebo vidět od něj všechno a dokázat o tom pohovořit je prostě „in“. Po čase ze slovutného autora zůstane jedna kniha nebo divadlo, často ani to ne, někdy přežije citát, možná věta – a ještě k tomu vytržená z kontextu. A nebo scéna či charakteristická postava. Třeba kašlající starej Rychnovskej…
Na protivodním břitu posledního pilíře Kamenného mostu na Kampě stojí rytíř s taseným mečem a mohutným lvem u nohou. Je to Brunclík. Původní sochu zničila švédská kanonáda za třicetileté války. Trefa byla tak vydařená, že z rytíře, který se na most dostal za Jagellonců (přesněji po roce 1508), prý na pilíři zbyly jen vysoké boty. Uchovává je sbírka v Lapidáriu. Patřit měly Brunclíkovi, jak postavu rytíře pokřtili Pražané. A kdo byl Brunclík? Nabízí se, že toto jméno je zeměpisného původu, ale může prý být i tvarem německé podoby jména Přemysl – Prunzel. Původ má v legendě – jak už to u pověstí bývá – značně zašmodrchané.
Jak se blížíme ke konci mostu, je na místě zmínit, že kamenný monument během staletí ohrožovaly mnohokrát příroda i lidé. Už během jeho stavby musel most čelit pěti velkým povodním. Nedlouho po jeho dokončení dokonce při té roku 1432 padlo pět pilířů. Během války o rakouské dědictví přišli obránci s nápadem zastavit Prusy tím, že jeden oblouk strhnou. Ukázalo se ovšem, že strahovský pískovec a opuka spolu s maltou zapravenou syrovými vajíčky stvořily pro bořitele hráz přepevnou. Svého úmyslu se museli vzdát. Škody z dalších povodní byly menší, ale vynahradila si to povodeň z roku 1890. Tenkrát pod tlakem vodou naplaveného dřeva padly dva pilíře a tři mostní klenby.
Zní to trošku morbidně, ale v Česku se odjakživa ztrácely hlavy. Neplatí to jen pro ve formalinu naložené tváře atentátníků, kteří odstranili nacistického kata Hendricha, ale i pro dvanáct lebek pánů, popravených po bitvě na Bílé hoře. Deset let „zdobily“ věž Karlova mostu. Proti krkavcům je chránily železné koše, ale slunce, déšť a vítr hlavám nesvědčily. Již po roce spadla hlava Prokopa Dvořeckého z Olbramovic a pak ještě jedna. Císař ovšem trval na tom, že se musí na věž vrátit. Po roce povolil vrátit rodině hlavu Jana Ondřeje Šlika. Ostatní zde zůstaly do listopadu roku 1631, kdy Prahu na čas obsadila protestantská vojska.
Šest lidských hlav trčelo z věže na staroměstskou stranu a šest hlav směrem k Menšímu městu pražskému. Sťati byli při veřejné exekuci po bitvě na Bílé hoře páni, rytíři i měšťani. Kat Mydlář při té práci otupil čtyři meče. Použita byla i sekera a též se věšelo. Podle rozsudku pak byly ostatky vzpurných pánů pro výstrahu vystaveny nejen po Praze. Tak hlavu Jana Šultyse z Felsdorfu pověsili na městské bráně v Kutné Hoře a Maxmiliána Hošťálka z Javořic v Žatci. Strašlivou ozdobou Kamenného mostu byly hlavy Jáchyma Ondřeje Šlika, Václava Budovce z Budova, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic ze šlechtického stavu a devět dalších.
Staroměstská věž Karlova mostu je mimořádná svou sochařskou výzdobou. Je starší, než paní a pánové ze samotného mostu. Přitom se nám zachovala pouze její část. Stěna věže obrácená k mostu je holá, její honosně členitá výzdoba vzala za své při ostřelování města. Poněkud pochybenou ozdobou věže byly po deset let i hlavy sťatých českých pánů, které zde byly vystaveny po exekuci – důsledku osudové porážky českých stavů v bitvě na Bílé hoře roku 1620.
Den byl mladý, zrovna vycházelo slunce. Hemžení na vltavském břehu na nejživější dopravní tepně mezi Starým městem a majestátním Hradem korunovanou Malou stranou bylo na takovou hodinu neobvyklé. Toho purpuru, brokátů a vlajkoslávy! Vedle dočasného neustále opravovaného dřevěného spojení obou břehů začínala stavba mohutného kamenného mostu. Až ho ozdobí věže a sochy světců, stane se v jedinečném panoramatu úžasnou sochařskou galerií pod širým nebem.
Stavitelem Kamenného mostu v Praze byl Petr Parléř (1333 – 1399), sochař a kameník, který se v třiadvaceti letech stal po Matyáši z Arrasu vedoucím architektem a mistrem kamenické stavební huti svatovítské katedrály. Narodil se pravděpodobně ve Švábském Gmündu. I jeho otec Heinrich byl stavitelem (mimo jiné dómu v Augsburku a chrámu v Ulmu), strýc Johann stavěl dóm v Basileji a v Münsteru. Když císař Karel IV. povolal roku 1352 mladého Petra do Prahy, přišel i s širší rodinou. Všichni ostatně byli kameníci. Starší bratr Michal našel místo ve Zlaté Koruně a dva synovce Nicolause a Jacoba si nechal k ruce na pražských stavbách.
Než opustíme Juditin most, vraťme se ještě k plastice původně umístěné v malostranské mostecké věži. Fragment reliéfu (nyní v péči Klubu za starou Prahu), který nevratně poničil minule zmíněný uzenář, znázorňoval podle jedné interpretace císaře Friedricha Rudovouse udělujícího Vladislavovi dědičný královský titul. Jestli to tak bylo doopravdy (plastika má totiž až tři výklady) bylo za druhé světové války okupantům jedno – celý zaniklý Juditin most totiž bez dalších diskuzí vyhlásili za štaufskou památku a důkaz německého ducha. Ten ostatně prý vedl i k zbudování následného Karlova mostu. Jak se v jednom z dalších dílů dozvíme, toto fixlování s dějinami nakonec vyšlo mostu k dobru, protože na konci války nebyl most podminován.