Některým lidem se těžká vůně těchto květů spojuje s hřbitovní kaplí, existenciálními řečmi či úpornou bolestí hlavy, a proto je jako takové srdečně nenávidí. Jiní lilii vnímají hlavně jako mnohovýznamný symbol. My ostatní (a troufám si říct, že je nás většina) tuto úžasně dekorativní květinu obdivujeme prostě proto, že je krásná. Není to nějaká módní novinka, ale stálice a vůbec rostlina z rodu královského. O čemž ostatně lidé vědí už zatraceně dlouho.
Pravděpodobně pochází ze Sýrie, ale doma je v celém Středomoří. Používali ji už staří Římané k výrobě parfémů, do koupelí i v kuchyni a také jako lék proti kašli a chrapotu. I její jméno (Lavandula officinalis) pochází z latiny: „lavare“ totiž znamená koupat se, umývat… Ostatně i náš nepůvabný otlučený lavór co zbyl v chalupě po prababičce má stejný jazykový základ.
Že družice Země, jíž básníci říkají Luna a my obyčejnější Měsíc, zdvíhá svou přitažlivostí moře do přílivu a z některých lidí dělá blázny, je všeobecně známé. A houbaři by přísahali, že když Měsíc dorůstá, má to vliv i na růst hub. A tak jsou divně nervózní, drbou si brady, brousí nůž a bručí to svoje „Měsíc jde nahoru“. Ostatně na vliv této naší přirozené družice věří i rybáři. A aspekt bezpečnostní? Když ještě lumpové kradli a loupili podle nějakých pravidel, o novoluní, kdy Měsíc nesvítí, nechodili poutníci přes les a lidé na řetěz zamykali domy, stodoly i kurníky.
Milovníci detektivek mají o Dartmoorském vřesovišti s Velkou grimpenskou bažinou a příšerným psem jasno. Melancholický obraz blat nad nimiž se buď válí mlha a nebo stále prší v našich představách vyvolá obraz démonického psa s ohnivou tlamou. Vřesem k nám spěchá Sherlock Holmes. Do Národního parku Dartmoor v jihoanglickém hrabství Devon umístil Artur Conan Doyle svůj pravděpodobně neznámější příběh. V představě většiny z nás jsou snad proto vřesoviště zatraceně nehostinná místa.
Tak se dobromysli také říkalo, protože patřila do kytičky bylin trhaných hned z kraje léta na svátek svatého Jana (tedy 24. června) k ochraně osob, zvířectva i majetku. Na vysvětlenou: řecký název byliny oros ganos znamená radost hor. Živým měly věnečky z dobromysli sloužit ke štěstí při zásnubách, mrtvým pak kytky oregana na hrobech ke klidu nekonečného spánku.
Byť se honosí půvabným českým jménem, je cizinec. Libeček je latinsky Levisticum officinale, nicméně původně zněl Ligusticum, čili pocházející z Ligurského pohoří v Itálii. V středověké němčině si latinské pojmenování přeměnili na lubisteck, a my konečně na libeček. Naši předkové v německém pojmenování našli něco ze slov jim přívětivých jako ljubit, libý, nebo třeba políbek… A ani se není co divit: o sexuálně povzbudivých účincích libečku prý totiž nelze pochybovat, takže jméno bylo na světě. Je to přitom divné – aromatické listy libečku chutnají jako maggi, a o tom, že by zrovna maggi bylo afrodisiakem pranic nám není povědomo.
Salvia latinsky znamená „spasitelka“. Má nespočet lidových pojmenování, namátkou babí břich, rapaňa, nebo smrtka. Ten nejznámější ještě nevíte? Jistěže ano, jen jste si zrovna nevzpomněli na Saxanu, protože když příznivci dívky na koštěti zaslechnou o čaji, k jehož přípravě je třeba vyvařit babské ucho, je jim jasné, že nemůže jít o nic jiného, než o rostlinu v jistém směru příbuznou prachobyčejné hluchavce – „spasitelku“ šalvěj.
Než nás rododendrony čili pěnišníky potěší květy, musíme pro ně najít místo, připravit půdu, zasadit je a pak se o ně dobře starat. Protože s historií těchto keřů jsme se již seznámili ZDE, dnes trochu o tom, co je pro jejich dokonalost nezbytné: nepotřebují popravdě žádnou extra péči, nicméně zvláštnosti těchto zahradních Veličenstev bychom ctít měli. Odmění se nám strakatě a někdy i voňavě.
Už od školní kuchyně se dělíme na milovníky koprové omáčky a ty, kteří by ji dobrovolně nepozřeli ani lžičku (pozoruhodné ovšem je, že často jsou titíž zároveň milovníky nakládaných okurek, které jsou bez kopru přece jen poněkud divné). V lidové kuchyni se kopru někde říká také šír, Řekové ho nazývali anethon, což by se snad dalo přeložit jako „rychle rostoucí“ a podle toho se botanicky jmenuje Anethum graveolens.
Mimořádná krása kvetoucích rododendronů leckomu přivolá vidinu dalekých zemí. Ale jakýpak cizokrajný keř, jářku, když ve třetihorách u nás pěnišníky rostly hojně. Jak se ale měnilo klima, velice teplomilné pestré a vonící druhy ze středu Evropy zmizely a nám zůstal jen jejich titěrný příbuzný – vřes. Ačkoliv jeden divoce rostoucí keřík pěnišníku se u nás našel na Kralickém Sněžníku! To bylo učeného hádání: Zda ho sem někdo vysadil úmyslně a pokud ano, tedy kdo a proč. Jestli semínko přinesli ptáci z teplých krajin. Či je-li vcelku nenápadný keřík skutečně pozůstatkem původní květeny? Za nejpravděpodobnější se má, že ho zde vysadil okrašlovací alpský spolek, ale jednoznačně na tyto otázky dodnes neodpověděl nikdo.
Jiří Suchý zpíval „Koupil jsem si knot, snad mi přijde vhod“. Kdo ví, možná nás tím chtěl ponouknout k domácí výrobě samozavlažovacího truhlíku. Jejich nabídka v krámech je dost velká, ale třeba si je budeme chtít vyrobit sami buď protože máme staré truhlíky či se nám ty kupované zrovna nehodí rozměrově. A dost častou motivací může být, že „tohle“ přece zvládneme taky.
Jakmile se skutečně oteplí – podle rozmarů počasí někdy již v druhé půli dubna, nejpozději však, když nám zmrzlí muži ukážou záda – měli bychom na okna a balkony umístit květinami osázené truhlíky. Sousedé už je tam mají? No dobře, ale naše budou hezčí! A aby taky ne – při správné péči se za krátkou dobu dočkáme záplavy květů.
Než okna a balkony domů zazáří pestrými květy, které budou přetékat z truhlíků a závěsných nádob v bohatých kaskádách, čeká nás trochu práce. Pokud jsme si je sami nevypěstovali, musíme vybrat a koupit sazenice, opatřit pro ně adekvátní zeminu a nádoby. To je začátek, když ho dobře zvládneme, pak už budeme celou sezonu jen zalévat , hnojit, kochat se v barvách a vonět si pěkně pod nos.
Na zahrádkách ještě často leží sníh a mnohým z nás se už třesou prsty jako notorickým kapsářům před turistickou sezonou: jen je tak moct zabořit do hlíny… (už slyším, jak zahradník nadává: „Cože? Pro hlínu si jděte ke kamnáři!“). Je v tom úžasná rozkoš, po zimě zas ucítit teplo a vláhu zeminy, když její hroudy mnete mezi prsty, nemám pravdu? Tu chvíli uspíšíte, když si na vnitřním okenním parapetu nebo ve vytápěném skleníčku nachystáte sadbu, byť by venku ještě mrzlo jako na Sibiři.
Víte proč své tajuplné bubny zhotovují šamani z modřínu? Mají totiž k tomuto stromu velmi, velmi osobní vztah. Podle všeho se na mýtickém stromě Tururu rodí, a tenhle zvláštní jehličnan je ze všeho nejvíc právě modřínu podobný (pokud to dokonce není nějaký jeho příbuzný). Nebo že by to byl druh cedru? Modřín a cedr si totiž jsou v řadě věcí blízké a spolu také patří do čeledi borovicovitých.
Sentimentální vyprávění o chutích, barvách a vůních prázdnin u babičky občas překryje mrak: vystupuje z něj dvoukolák s vědry plnými vody na zalévání drkotající na zahradu od místního rybníka, dloubání plevele, otlačená kolena a bolavá záda, sběr chroustů usilovně škrábajících do věznící je dětské dlaně… Rodiče v dobré víře často nevratně změnili vztah potomků k pěstebním pracím, když poznání zákonitostí přírody proměnili v trest („aby je přešly roupy“) a pobyt dětí na zahradě v trpké lopocení černochů na plantáži.
Až se někdy vypravíte kouknout do Žehušic u Kutné Hory na zdejší proslulé bílé jeleny, můžete to vzít i přes vesnici Brambory. Tak se skutečně jmenuje a je s podivem, že stejně pojmenovaných sídel nemáme víc, protože tahle okopanina je zcela neopominutelnou součástí našeho jídelníčku. Dříve byly jejich pěstováním proslulé celé oblasti a třeba slovní spojení brambory z Vysočiny prostě znamenalo kvalitu.
Zazimovaní osázených nádob je nutné, jsou-li málo odolné, například terakotové květináče, a zejména pak, jestliže v nich pěstujeme rostliny choulostivé, které by mohly zmrznout. Pokud jsou osázené nádoby příliš těžké a nedají se přemístit, nebo ve svém bydlení nemáme dostatek vhodného místa, kde by mohly přečkat zimu, musíme je zazimovat přímo venku na jejich stanovišti.
Zazimování balkonovek a dalších nádobových rostlin, které po celou sezonu zdobily naše okna, balkony a terasy, má smysl jen u některých druhů. Pokud pro to máme podmínky, určitě se vyplatí zazimovat pelargonie, fuchsie, verbeny, durmany, a to ať jsi v truhlíkách, závěsných koších nebo v přenosných nádobách. Obecně platí, že k zazimování jsou vhodné balkonové květiny, jejichž stonky časem dřevnatí.
Co udělali Adam s Evou, když jim v Ráji došlo, že jsou nahatí? Oškubali fíkovník! V Bibli jsou fíky spolu s hrozny vinné révy nejčastěji citovaným ovocem a v Koránu se dokonce jedna súra Fíkovník jmenuje. O fících mluví také Kršna a pod fíkovníkem doznal Buddha osvícení, takže je zřejmé, že fíky v lidské historii sehrály roli náramnou. Divoké fíky jedli podle tvrzení archeologů lidé už před jedenácti tisíciletími a v Mezopotámii je s jistotou před čtyřmi tisíci let cíleně pěstovali. Fíkus v našem pokoji je pak fíkovníku smokvoni (Ficus carica), o němž bude dále řeč, okrasným příbuzným.