Divná věc je, když se něco jmenuje máslo a přitom to je – pokud chceme respektovat pravidlo, že marmeláda pochází výlučně z citrusů – skoro normální džem. Termín kaše ostatně také správně znamená pokrm z drcených či mletých obilnin, zatím co ta z brambor by měla být pyré, jakož i méně obvyklá pochoutka z dýně. Následující recepty názorně dokazují, že díky příjemné chuťové nevyhraněnosti nabízejí dýně v kuchyni širokou škálu možného použití.
Některé druhy tykví jsme v Evropě znali dávno, ale zřejmě žádná u nás nebyla doma. Od Egypťanů poznali Řekové a Římané kalabas, čili africkou Lagenárii (bůhví proč u nás známou jako „indická okurka“) – mladé plody jedli a zdřevnatělé používali jako nádoby na vodu, bóje a nebo osobité hudební nástroje. A kdo to uměl, do kalabasu i vyřezával. Ty pravé dýně (a tedy i dýňová polévka) ovšem pocházejí z Ameriky.
Nosit sovy do Athén a dříví do lesa je prý stejné, tedy zbytečné, protože obého je tam spousta. Podobný pocit může vyvolávat iniciativa velvyslanectví USA mající za cíl naučit nás zahrádkařit. Když se to napíše takhle, je to opravdu divné. Věc má ovšem racionální jádro a tak tenhle americký dýňový koláč ochutnejme. Byli jsme pozváni, bezpečnostně proklepnuti a uvedeni do zahrady na svahu Petřína, kde jsme shlédli vzorový velvyslanecký zeleninový záhon.
Špagetová dýně (Vegetable Spaghetti) patří k původním druhům, které pocházejí z amerického kontinentu. Její zvláštností je, že se po tepelném zpracování rozpadá na jemná vlákna, které vypadají jako špagety. Tento druh se obecně považuje za jednu z nejchutnějších dýní. Po dozrání je žlutá, nebo žlutozeleně žíhaná. Obvykle je podlouhlá a měří okolo 30 cm. Dobře uskladněná vydrží více než půl roku, a některé zdroje uvádějí dokonce rok. Tak dlouho nám nevydržela.
Vůni skořice si asi nikdo s jinou nesplete a její barva je příjemná, měkká, trochu podzimní, ale teplá. Prakticky všichni autoři skořici považují za mírné afrodisiakum. A neobejdeme se bez ní ani v kuchyni – a to nejen o Vánocích.
Ačkoliv lidé povrchní na straně jedné a estéti na straně druhé nemají pro obsah slova „eintopf“ víc než pohrdání, s kulinárními hodnotami takto připraveného jídla se míjejí dokonale. Eintopf znamená jídlo z jednoho hrnce. Přirozeně záleží na tom, co jsme do toho hrnce dali a jak s ním zacházeli posléze. Ač se nejedná o krmi vznikající z filosofické potřeby a bůhví jak rafinovaně, výsledek může být skvostný. Z nádobí potřebujeme především právě řečený hrnec a ostrý nůž, víc nic. I čas aktivní přípravy je krátký, protože pokud nemusíme přikládat do ohně, jídlo se vaří anebo peče vlastně samo. My připravíme tak zvaný Bosenský hrnec a známý Bigos. Obě tato jídla chutnají nejlépe až dobře odleželá. Nepředstavují tak nic, nad čím by plesali lékaři a urobyrokraté, kteří se již nesmlouvavými předpisy pokusili zavraždit náš hospodský guláš.