Alternativy skalky mají leckdy mnohem menší nárok na prostor než skalky samotné. Stačí jim například koryto, nějaké přenosné nádoby, zídka či suťový záhon. Je spousta možností pro pěstování oblíbených skalniček, byť by to byly jen štěrbiny v chodníku. Skalničky jsou na pěstování nenáročné, jen je nesmíme nechat zarůst plevelem. Odmění se nám dlouhým kvetením zpravidla nádhernými kvítky.
Continue reading
Originální ručně tesaná kamenná koryta byla ještě před několika desetiletími při přestavbách venkovských stavení spíše na obtíž a často končila na skládce. Kdysi stávala někde nedaleko hnoje a dnes jsou hledanou (a draze placenou) starožitností. Koupit si k osázení koryta nová, vyrobená nikoliv s myslí na kdákající slepice nebo něžnou koňskou tlamu, ale již opatřená odtokovým otvorem, je drahé.
Velmi barvitě popisuje prosluněná skaliska rodného kraje francouzský spisovatel Marcel Pagnol v knize “Jak voní tymián“. Když se tato nenápadná, ale velmi intenzivně aromatická bylina rozvoní v kuchyni a nám se začnou sbíhat sliny, jako by zde s námi ti čtyři seděli. Kdo? Nápadně Gerardovi Depardieu podobný hrbáč, starý Caesar Soubeyran (Yves Montand), nešťastný Daniel Aureol jako Kohoutek Ugolin i pěkná pastýřka koz z filmů “Jean od Florety” a “Manon od pramene” podle další výtečné Pagnolovy knihy “Živá voda“. Netřeba v té chvíli pochybovat o tom, že i umění prochází žaludkem.
Dojem, že vášeň pro skalky a skalničky je stejně stará jako zahradnické umění, je mylný. Uměle vytvářet napodobeniny skalních útvarů a osazovat je rostlinnými společenstvími napodobujícími horskou přírodu jsme v Evropě začali až v souvislosti s rozvojem horolezectví. A protože k vrcholům skalních velikánů přestali na sklonku devatenáctého století lidé vzhlížet a jedinci pokládaní okolím za šílence je začali dokonce zdolávat v Alpách, dostalo osobité zahradničení sice milovníků hor, ale lezců méně zdatných, jméno alpinkaření.
Continue reading
Pravděpodobně pochází ze Sýrie, ale doma je v celém Středomoří. Používali ji už staří Římané k výrobě parfémů, do koupelí i v kuchyni a také jako lék proti kašli a chrapotu. I její jméno (Lavandula officinalis) pochází z latiny: „lavare“ totiž znamená koupat se, umývat… Ostatně i náš nepůvabný otlučený lavór co zbyl v chalupě po prababičce má stejný jazykový základ.