Vnitřní omítka má obvykle dvě nebo tři vrstvy. Tak řečené jádro se nanáší na navlhčené zdivo, případně na postřik neboli „špric“ zvyšující přilnavost podkladu a snižující jeho nasákavost. Na tuto hrubší jádrovou omítku se později nanáší vrstva z jemné malty zvaná štuk. Tak to platilo u klasických omítek – vápnocementových a vápenosádrových.
Samozřejmě, že nás zajímá, když už se tak stalo, proč se to stalo – i u nových domů totiž fasádní omítky prostě praskají. A je to k vzteku, když dům ještě svítí novotou. Příčin může být mnoho, například nedodržení technologie, chyby v podkladu, nerespektování časových limitů, práce za špatného počasí, spěch při předávání staveb uživateli. Důležité je ovšem tyto vlasové trhlinky odstranit.
Na čem dům stojí do značné míry určuje, jak dlouho bude vůbec stát. Protože stavíme od základů a ty základy musí mít nějaké parametry. A to, jak hluboko do země půjdou a jak silné musí být, záleží na druhu podloží. Samozřejmě jde také o to, abychom nestavěli základy silnější, než musíme, protože je to drahé. Když je ovšem postavíme levněji menší a barák nám v krajním případě spadne, ve výsledku se nám také zatraceně prodraží.
Češi si v posledních letech velice oblíbili nadzemní bazény a obzvláště jednoduchý nafukovací bazén. Rostou samozřejmě i prodeje zapuštěných bazénů, ale pro někoho je esteticky příhodnější bazén nafukovací, který maximálně splní veškeré požadavky letního koupání dětí i jejich rodičů. A navíc nemusíte řešit další náklady na ohřev vody, zastřešení apod. Nafukovací bazény vynikají také nízkou cenou a velice jednoduchou instalací. Ke zprovoznění rozhodně nepotřebujete žádnou specializovanou firmu, stačí vám k tomu trocha vaší šikovnosti.
Člověk byl stvořen z hlíny, ale andělé z ohně. Tak praví islám. Andělé bydlí na nebesích. Židé tvrdí, že jejich jména jsou Michael, Gabriel, Samael, Anael, Rafael, Zadkiel a Uriel, ti stojí v andělské hierarchii nejvýš. Jsou to archandělé. Tak to převzali i původní křesťané, protestanti ale uznávají jen Michaela. V islámu získal vedoucí Michaelovu funkci Gabriel a andělem smrti je Azrael. Dále je nebe plné spousty cherubínů a serafínů. Šéfem padlých andělů, těch zavržených nebešťanů obývajících peklo, je Světlonoš, čili Lucifer. Za pobytu na zemi bydlí andělé v kostelech. Ale co když lidi napadne kostel přestěhovat?
Dnes nebudeme kuchtit, ale stavět, takže kverlačky zůstanou v kuchyňském šuplíku a vypravíme se do garáže. Tam neparkujeme plecháč (tomu jsme vybudovali kryté stání, ale máme zde složený materiál, nářadí a stroje, které k v podstatě nekonečné rekonstrukci starého domu potřebujeme. Ačkoliv v nových částech využíváme tam, kde to jen jde prostředky „suchého“ zdění, na klasické stavbě se neobejdeme bez malty, omítek a betonu – a tady opravdu nevystačíme s neckami, vědrem a lopatou. Pomohou nám míchačky a míchadla.
Nežli práce s úhlovou bruskou začne, měli bychom zkontrolovat stav kotouče, a to nejen očima, ale i poklepem. Pokud bude poškozený – prasklý nebo vyštípnutý, nesmíme přístroj spustit. Také se ujistíme, že je kotouč dobře upevněný. Stále ještě před spuštěním připravujeme přístroj – natočíme a upevníme ochranný kryt tak, aby se nás chránil před odletujícími částečkami z broušení a jiskrami, a zároveň, aby se nám s rozbruskou dobře pracovalo. Také si navlékneme ochranné brýle a pracovní rukavice. Je to nutné, neboť by nám odletující částice kovu vážně mohly zranit oči. Po této přípravě necháme kotouč rozbrusky rozběhnout naplno, přičemž dáváme pozor, zda nevibruje.
(2011) *** Otáčky úhlové bruskynastavíme tak, aby odpovídaly zvolenému druhu práce a broušenému materiálu – největší otáčky používáme pro broušení a řezání kovu nebo kamene, nejmenší pro broušení dřeva a odstraňování nátěrů. K broušení materiálu nelze použít řezací kotouč.
Základní pracovní postupy
Jestliže nahrubo obrušujeme kov, vedeme kotouč pod úhlem asi 35 stupňů k broušené ploše.
Bruskou pohybujeme a vyvíjíme na ni přiměřený tlak, pokud tedy k němu nestačí její vlastní váha. O výkonu rozhoduje cit pro správný přítlak. Brusný výkon nejlépe poznáme podle jisker. Pokud je sprška jisker jasná a rovnoměrná, brousíme či řežeme správně.
Při rozbrušování musí kotouč směřovat k řezanému materiálu kolmo. K materiálu ho přikládáme, až když se kotouč rozběhne na plné obrátky.
Při dělení kotouč nasazujeme tak, aby se zařezával do materiálu na protilehlé straně od nás, v opačném případě hrozí „kopnutí“ strojem.
Při dělení profilů se musí kotouč zařezávat do řezu přes hranu profilu, aby nebyl po najetí na větší plochu nebo kolmou hranu nadhozen.
Nejlépe se rozbrušuje bruskou, která je upnutá do výklopného držáku rozbrušovacího stolu. Tyčový materiál, trubky nebo ocelové profily upínáme do svěráku s pákovým výstředníkem. Délku přířezů nastavujeme dorazem. Kotouč přisouváme stejnoměrným tlakem.
K rozbrušování kamene můžeme použít vodicí saně a prach z kamene odsávat.
Trubky a profily můžeme řezat i na pokos.
Je ze zdravotních důvodů zakázáno brousit materiál, který obsahuje azbest, například eternit.
Vhodnost kotoučů pro konkrétní práce
Hrubovací brusné kotouče o tloušťce 4–6 mm jsou určené zejména pro broušení oceli, litiny a kamene. Brusivem jsou zpravidla zrna umělého korundu pojená syntetickou pryskyřicí. Kotouče jsou vyztužené laminátem a některé mají ve středu vybrání.
Rovnými nebo prohnutými řezacími kotouči o tloušťce 1–3 mm řežeme ocel, barevné kovy a kámen. Podle materiálu, k jehož řezání jsou určeny, se mění i skladba kotouče. Směs většinou obsahuje tvrdé brusivo (korund nebo karbid křemíku) a umělou pryskyřici, vyztuženou sklolaminátovými mřížkami.
Tenké kotouče o tloušťce 1 mm používáme na řezání plechů, trubek a kabelů do tloušťky 3 mm. Jejich předností je chladnější řez, takže jimi můžeme řezat i plasty.
Diamantové řezací kotouče používáme na beton a většinu stavebních materiálů, cementové tvarovky, keramickou dlažbu, žulu a přírodní kámen apod. Nosný kotouč je z vysoce legované oceli. Podle tloušťky segmentů je šířka řezu 1,6 – 2,6 mm. Diamantové brusivo je v segmentech vázáno kovovým pojivem z bronzu, niklu, kobaltu, wolframu nebo titanu, to podle materiálů, na jejichž dělení jsou určeny.
Hrncové kotouče se zrny ze slinutého karbidu a prolisovaným středem o průměru 115 a 180 mm jsou vhodné na broušení sklolaminátů, tvarování a obrušování vápenopískových cihel a plynobetonových tvárnic aj. Různá zrnitost a rovný nebo šikmý okraj kotouče umožňují přesnou plošnou i bodovou práci.
Pryžové talíře jsou určeny pro upínání smirkových kotoučů na suchý zip nebo lešticích kotoučů. Podle zrnitosti se kotouče volí na broušení dřeva, plastů, laků nebo k odrezování konstrukcí. Na talíř můžeme upnout i skládaný vějíř smirků vhodný zejména na obrušování vypouklých nebo vydutých ploch.
Drátěné ocelové kartáče hrncové, kuželové nebo kotoučové jsou vhodné na odrezování konstrukcí nebo drásání dřeva. Tyto univerzální nástroje tvoří drátky z vytvrzené rychlořezné oceli. Drátky jsou buď zvlněné, nebo se splétají do copánků. Kartáče se upevňují středovou maticí M14 na závitové osazení vřetena brusky.
Lešticím kotoučem zalešťujeme vosk, leštíme lak, barevné kovy i kámen. Na kotouč je připevněná plsť, lešticí houba, jehněčí vlna nebo skládané vrstvy látky – flanelu nebo molina. Upínají se do malých jednoručních brusek s nízkými otáčkami.
Dokud se stavěly stěny z cihel a podobných materiálů, vystačili jsme si při jejich vysekávání, dlabání a vrtání s majzlíkem a kladivem, později, jak šel čas, s vrtačkou. Jenže pak se domy začaly budovat z výrazně pevnějších materiálů na betonovém základě a vyvstala potřeba daleko silnějších strojů pro jejich prorážení či bourání. A na to tedy vznikla vrtací a bourací kladiva. Jmenují se tak, ačkoliv své předchůdce pranic nepřipomínají. Jejich výkon i využití jsou obdivuhodné, takže práci při stavbě a nebo větších rekonstrukcích nám významně usnadní.
Stojíme-li před nutností zavěsit v místnosti na stěnu nebo strop těžký předmět, třeba bojler, nějakou rampu, knihovnu nebo skříňky, a venku třeba upevnit markýzy, máme tady problém. Začne v nás hlodat červ nedůvěry – vydrží kotevní prvek tu zátěž? Nespadne to? Nepřinese naše zbytečná práce víc škody než užitku? Aby naše snaha dobře dopadla, byly vyvinuty chemické kotvy. A protože nosnost jedné je kolem pěti set kilogramů, na čtyři bychom si v obýváku již mohli pověsit auto. Což ale asi nebude nejtypičtější způsob jejich použití.
Je to ale práce! Bílé spáry mezi obkládačkami v kuchyni nebo v koupelně časem zešednou, pokryjí se mastnými výpary a v nejhorším černou plísní. Nevypadá to hygienicky a také to hygienicky čisté není. Ať se snažíme sebevíc, nikdy se nám spáry nepodaří vydrhnout doběla. Oživit je ovšem není ani tak těžké.