Advent s granátovými jablky

myrhovník, granátovník

Nebyla to brokolice, ani nějaká hlíza, bylo to ovoce, to víme jistě, ale nikdo nám už neřekne, jaké. Každopádně plod, jenž se stal objektem první krádeže, vyrostl na Stromě poznání dobrého a zlého, Adam s Evou ho ukradli a snědli, a proto podle vyznavačů tří velkých náboženství není lidský život lehký a na jeho konci je smrt. I když se jinak hádají o leccos, v tom jsou židé, křesťané a muslimové zajedno. Malíři z nějakého nejasného důvodu rajský strom malují po staletí jako naši jabloň. Ta je v knize knih skutečně několikrát jmenována, jenže podle biblistů vůbec není jasné, o jaký strom jde. Myslí si převážně, že šlo o voňavou kdouli, případně citron či pomeranč. S granátovými jablky ale jistě ne, protože ta jsou v bibli přesně označena jako jablka zrnatá.

Continue reading

Vlašský ořech je syn ořešáku královského

ořešák

Statných ořešáku a jejich plodů si lidé považovali od pradávna. Galenos jeho listy zastavoval už ve starožitném Římu pacientům krvácení. K nejvyššímu římskému bohu nás ve svém proslulém herbáři odkazuje zase Matthioli: „Vořech v latině slove juglans“, říká a hned vysvětluje: „Jako by řekl Jovi glans, to jest Jupiterův žalud. Neb lidé nejprve toliko žaludy živíce se, nalezše tento ořech, v chuti nad jiné nejlepší, pro vyvýšenost dali mu jméno Jupiterův žalud.“ Zkrátka ořechy chutnaly vždycky a potěší tedy nejen v mikulášské punčoše…

Continue reading

Rudnou jeřabiny

jeřabiny

V roce 1820 se u Ostružné na severní Moravě něco stalo: z důvodů neznámých zmutovala tam trpká jeřabina co křiví hubu v plody osvěžujícím způsobem sladkokysele lahodné (něco podobného se pak stalo i roku 1855 u Šumperka). Přišli na to věčně hladoví pasáci koz, a to byl počátek proměny jeřábu ptačího na jeřáb sladkoplodý moravský pěstovaný dnes leckde na severní polokouli jako zdroj chutných vitamínů. Nejen po ovoci jeho, ale i po listoví poznáme ho: proti celokrajově zoubkovaným listům svého předchůdce mají jeřabiny zoubky jen v jejich horní polovině.

Continue reading

Jedlová větvička za kloboukem

jedle španělská

Ve smutné slovní hříčce z doby prvorepublikové krize na otázku, zda budou k Vánocům kupovat smrček nebo borovička, paní odpovídá: „Ne, ne, letos bychom rádi jedli.“ Je pravda, že jedlička byla dlouho považována za krále vánočních jehličnanů, než ji z této pozice vystrnadily všelijací exoti a stříbrné smrčky bůhví odkud. A kdo se učil němčinu, má určitě ještě v uchu to, jak známá německá koleda Ó Tannenbaum velebí věrnost jejího jehličí, které neopadá… Ovšem o jedle je ouvej, za což částečně můžeme my a trochu také jedle sama: šiškami se totiž obtěžká zpravidla až po šedesátce.

Continue reading

Fíky- praktické rady a trochu bájesloví

 fíkovník

Co udělali Adam s Evou, když jim v Ráji došlo, že jsou nahatí? Oškubali fíkovník! V Bibli jsou fíky spolu s hrozny vinné révy nejčastěji citovaným ovocem a v Koránu se dokonce jedna súra Fíkovník jmenuje. O fících mluví také Kršna a pod fíkovníkem doznal Buddha osvícení, takže je zřejmé, že fíky v lidské historii sehrály roli náramnou. Divoké fíky jedli podle tvrzení archeologů lidé už před jedenácti tisíciletími a v Mezopotámii je s jistotou před čtyřmi tisíci let cíleně pěstovali. Fíkus v našem pokoji je pak fíkovníku smokvoni (Ficus carica), o němž bude dále řeč, okrasným příbuzným.

Continue reading