Než koblihy potkala pochybná sláva sladkého platidla v korupčním boji o voliče (a tedy politického symbolu), cpali jsme se šiškami, až se nám hýbaly uši bez ohledu na pravou či levou víru mlsouna. A to nejen od tučného čtvrtku do konce tradičního masopustu, jehož je kobliha poznávacím znakem. Skutečnou slovenskou sestřenicí koblihy je maková šiška.
Ve svátečních dnech se od nepaměti lidé snaží dotknout budoucnosti. Dobře se k tomu hodí čas vánoční či velikonoční, přelom roku, narozeniny a dny spojené s nebeským putováním Slunce, s jeho návraty a rovností dne a noci. S litím olova či vosku se nejčastějí setkáme před Vánocemi. Proroctví z adventní věštírny má váhu. Ale způsobů i času věštění je spousta a je s podivem, že ani v racionálním jedenadvacátém století neztrácí nic ze své atraktivity.
Jakuba Jana Šimona Rybu máme v paměti zařazeného mezi hudební skladatele, většinou si ale nevzpomeneme na víc děl, než je jeho Česká mše vánoční. Známe ji spíš podle jejich prvních veršů „Hej, mistře!“, a familiárně ji nazýváme „Rybovkou“. Tou nás obchodníci přes nepopiratelný půvab otravují už od září, kdy bývá někdy ještě bezmála třicet stupňů, a snaží se nám jejím jímavým nápěvem připomenout, že Vánocům se rozhodně nevyhneme. Není divu, že na Rybovu hudbu je řada lidí alergická podobně, jako na vlezlé Rolničky. A přece její tóny zcela přirozeně souznějí s českou krajinou, a ucho těší spoustou ohlasů lidových písní i mozartovskou melodikou.
Ačkoliv by na štědrovečerním stole měl už ze symbolických důvodů (aby nechyběl v příštím roce) být obyčejný chléb, nejlépe černý i bílý, ten náš vezdejší po dobu svátků se spíš jmenuje vánočka. Její tvar i chuť netřeba v Česku nikomu připomínat. Těsto je tučnější, a proto, kdyby nebyly tak dobré, vydržely by nám vánočky jistě do Nového roku a možná ještě na Tři krále.
Rok od roku narůstá zájem o živé vánoční stromky. Vysvětlení je prosté – jsou sice o něco dražší, ale nekončí po Vánocích u popelnic. Vysadíme-li stromek po svátcích na zahradě, poroste desítky let a v následujících letech ho můžeme zdobit venku. Anebo ho ponecháme v nádobě na terase nebo balkonu a při správné péči si ho užijeme další a další Vánoce. Pokud nechceme o stromek dál pečovat a přesto bychom měli rádi živý, existují již půjčovny. Takový živý vánoční stromeček je třeba si včas rezervovat. Víte ale, jak zacházet se stromečkem v květináči, aby přežil teplo bytu a následně venkovní mráz?
Promrzlí dospělí koledníci, kteří v předvečer či k výročí oslav svatého Mikuláše v maskách biskupa, křídlatých andělů a nezbytných pekelníků táhnou ulicemi, potřebují po šichtě zahřát. Čím obdarovat děti jsme popsali ZDE a ZDE. Teď ale jde o nás odrostlejší. O mikulášské recepty pro nás! Nám nikdo nic do punčochy nenadělil a tak máme jen to, co jsme si sami udělali. A co jsme si uvařili, taky vypijem a sníme!
Jmenují se poněkud divně – „mikulášští páni“, což je pro někoho možná trochu zvláštní, když se podobají čertům. Ale v Česku je vždycky všechno jinak. Platí to i pro mikulášské pečivo. Vzpomeňte si na národní pohádky, kdy pekelnící často na sebe berou podobu tu myslivců, tu správců na statku, drábů nebo jiných příslušníků státní či obecní správy. Pro obecný lid prostě pánů. Je v tom i něco z poddanského myšlení – hrbit hřbet a s úctou vzhlížet k těm, jimž byl shůry dán „ouřad“ – a tedy moc a zřejmě i rozum. Páni, šéfové, politici – všechno to jsou pro nás po čertech vypečená cháska!
Některé zvyky máme tak hluboko pod kůží, že bychom přísahali na jejich tisíciletou neměnnost. Pravda je ovšem často jiná – kapr na štědrovečerním stole, nazdobený stromeček v pokoji ani adventní věnec nemají tradici tak dlouhou, jak by se mohlo zdát. A to navzdory tomu, že kapr patřil v klášterech spravujících rybníky k postní stravě, že už staří Germáni věšeli na oslavu slunovratu své zajatce za vlasy na jedli, a že jméno svatého Štěpána (první svátek vánoční, tedy ten připadající na 25.12.) řecky znamená věnec.
Mikuláš se svými pomocníky čerty a anděly představují v podstatě předehru Vánoc, přičemž dárky v mikulášské nadílce by neměly být příliš hodnotné, ale spíše jen nějaké pamlsky nebo drobnosti pro štěstí. A tyto dárečky se dávají do punčochy, kterou si děti mají nachystat na okno. Zvládneme takovou nefalšovanou mikulášskou punčochu uplést? Pro toho, kdo to s jehlicemi umí, je jen šála jednodušší, pro novopečené pletaře jde nepochybně o výzvu. I jim se ale nejspíš s trochou rozčilování dílo podaří. Tak do toho – dnes si ukážeme, jak se taková mikulášská punčocha dá uplést na dvou jehlicích.
To se kdysi v Česku sežralo hus! Jen si to vemte: svatováclavská husa, michalská husa a než se člověk oklepal, husa svatomartinská. Ti, kterým nezbylo než olizovat kosti, si Martina raději spojili se světcem, symbolizujícím svým bílým koněm sníh, mráz a blížící se konec rozvernosti a hodokvasů. Kdo neměl na husu, zadělal těsto a svatomartinské podkovy byly na světě. Je třeba si ještě užít! Přísný adventní půst už byl na dohled.
Otázky by mohly znít: proč vyřezáváme dušičkové dýně a kdo je a kde se vzal Jack-o‘-lantern? Tak pěkně seďte, milé děti, dlabejte dýni a poslouchejte halloweenskou pohádku. Začíná mezi Kelty na Zeleném ostrově čili v daleké irské zemi a některé její prvky jsou starší, než dva tisíce let.
Střídání ročních dob, kolísání teplot, kyselé deště, prach a smog, sluneční záření, sníh a hlavně čas. Náhrobky porostou mechem, nápisy na kamenných deskách se stanou ledva čitelné, hřbitovní andělé přijdou o křídla… Je smutný pohled na hrob, a který se nikdo nestará. Stihne ho osud pohřbeného: byl a není. Přijde hrobník, zruší, co z hrobu zbylo, místo se znovu pronajme, bude-li ovšem zájemce. Blíží se vzpomínka na zemřelé, naše Dušičky…
Dýně neboli tykev patří k nejstarším užitkovým a kulturním rostlinám lidstva. Znali ji již v antice a dnes prožívá nečekanou renesanci jako chutná zelenina i jako materiál k podzimním dekoracím. Dobře vypadají samotné dýně seskupené u vchodu do domu nebo na schodech. A chceme-li zvýšit jejich dekorativní účinek, můžeme některé z nich proměnit na strašidla tak, že je vyřežeme a dovnitř vložíme svíčku. Vzniknou halloweenské dýně.
Nejstarší generace kroutí hlavou, protože v našich zeměpisných šířkách se dýněmi nanejvýš krmila prasata. Dnes se dýně na trhu objevují již v létě a k mání jsou prakticky celoročně. Největší slávě se těší na podzim. To nám při dlabání dýní z nichž připravujeme strašidelné halloweenské lucerny zůstává spousta dřeně, kterou využijeme v kuchyni. Dýně obsahuje, jako ostatně všechny tykve, fůru užitečných látek a protože ji lze i překvapivě chutně zpracovat na mnoho způsobů – nechť jsou tedy následující tipy našim příspěvkem k racionálnímu využití dýňové dužiny.
Divná věc je, když se něco jmenuje máslo a přitom to je – pokud chceme respektovat pravidlo, že marmeláda pochází výlučně z citrusů – skoro normální džem. Termín kaše ostatně také správně znamená pokrm z drcených či mletých obilnin, zatím co ta z brambor by měla být pyré, jakož i méně obvyklá pochoutka z dýně. Následující recepty názorně dokazují, že díky příjemné chuťové nevyhraněnosti nabízejí dýně v kuchyni širokou škálu možného použití.
Je v tom magie čísel. Pátek třináctého není oblíben v zemích anglosaských, francouzskojazyčných a těch, jejichž obyvatelé hovoří portugalsky. Pak už to mají jednotlivé národy různě, ale vyloženě špatnou pověst má pátek třináctého ještě v Německu, Rakousku, Irsku, Švédsku, Estonsku, Dánsku, Finsku, Norsku a na Islandu, ve Slovinsku, na Slovensku, v Čechách i v Polsku a pak u Bulharů a Belgičanů. Pokud ale vyjde třináctka na úterý, klepou se strachy Španělé, Řekové a Rumuni, zatímco pojídači špaget a makaronů, bůhví proč, se bojí pátku sedmnáctého.
Z nebe tedy rozhodně nespadnul. Podle oficiálního životopisu na svět přišel 17. ledna rok před nástupem dvacátého století v newyorském Brooklynu. Ovšem není málo ani těch, kteří tvrdí, že se holiči Gabrielovi a švadleně Teresině Raiola narodil už v Neapoli na Sicílii, tedy před tím, než se rodina přestěhovala do Ameriky. Alphonse Gabriel Capone – zkráceně Al, měl osm sourozenců. Dva z nich se do jeho byznysu zapojili, ale někteří si raději změnili příjmení. Al nebyl sice nejdůležitějším chicagským mafiánem, ale rozhodně byl tím nejznámějším.
Máme to světě trápení s feministkami, které bojují i s tím, co není. Ať už si o kravatách myslíte cokoliv, napadlo by vás, že se podle nich jedná o svým způsobem falický symbol? Na pořádném chlápkovi si dobré kravaty jistě všimnete, jenže ta podle novodobých přemoudřelých „modrých punčoch“ ukazuje kam? Aha – na genitálie kravaťáka. Ženské, kterou jste chtěli dostat, už tím pádem dojde, jak jste v trapné pýše samců vlastně ubozí…
V našich končinách představuje kravata ozdobný doplněk v určitých kruzích či při některých příležitostech téměř neopominutelný. Jsou ovšem i země, kde mají kravaty, které nesou kruté poselství: tak zvaná „kolumbijská kravata“ měla, jako produkt občanské války, vyděsit protivníka. Fungovala jako odstrašení či výstraha, protože se jednalo o způsob popravy, při němž oběti prořízli hrdlo a vzniklým otvorem její jazyk protáhli.