Neopakovatelnou kresbu dřeva využívají nejen sochaři, opracovávající velké kusy měkkého dřeva, ale také šperkaři. Pro ně platí, že naopak čím je dřevo tvrdší, tím jemnější mohou na něm vytvořit řezbu. Lípa, z níž vyřezáváme třeba figurky vánočního betlému, by se nám u práce drobné štípala a trhala po vláknech. Jenže s tvrdým dřevem – ouha – jde práce pomalu. Vytvořit dřevěný šperk dokáže člověk, který umí dřevu naslouchat, svůj záměr mu přizpůsobit a trpělivě ho tvůrčím způsobem vyjádřit.
Již staří Římané… Když začneme takhle, asi část lidí už dopředu otrávíme, ale je to fakt: rozebíratelné spoje používaly již římské legie. Jako předvoj sevřených šiků pod jejichž krokem se chvěla Evropa šly ženijní oddíly, které stavěly cesty, opevnění i obléhací stroje. Část konstrukcí sice budovaly na místě z toho, co les dal, ale část vozily sebou. A nejen mosty – legionářští velitelé na svých taženích využívali i skládací nábytek – zkrátka truhlařina: složit a rozložit.
Continue reading
Podle jedné legendy bojechtivý císař Claudius II. neměl dost vojáků pro své výboje, protože Římané se do legií zrovna nehrnuli. Císař to přičítal tomu, že se nechtěli odloučit od manželek a rodin a tak zakázal všechna zasnoubení a svatby. Nicméně kněz Valentýn nařízení nedbal a tajně zamilované páry oddával, což mu vyneslo soud a nejvyšší trest, který byl vykonán 14. února roku 296. A že to v té době s celibátem nebylo tak vážné, ještě před smrtí prý napsal zamilovaný list své milé, což vlastně měla být první „valentýnka“, jak říkáme přáním, toho dne adresovaným člověku sobě nejmilejšímu.
Od pradávna slouží dláta k výrobě truhlářských spojů, ale i k tvorbě ozdobných prvků na dřevěných domech, terasách, altánech a dalších stavbách, zejména zahradních. Zdobilo se ale i uvnitř domu – ozdobné prvky se vyřezávaly i do nábytku, tvarovalo se zábradlí, obložení stěn a stropů – zkrátka zkrášlit lze všechno, co je ze dřeva.
Dýně neboli tykev patří k nejstarším užitkovým a kulturním rostlinám lidstva. Znali ji již v antice a dnes prožívá nečekanou renesanci jako chutná zelenina i jako materiál k podzimním dekoracím. Dobře vypadají samotné dýně seskupené u vchodu do domu nebo na schodech. A chceme-li zvýšit jejich dekorativní účinek, můžeme některé z nich proměnit na strašidla tak, že je vyřežeme a dovnitř vložíme svíčku. Vzniknou halloweenské dýně.
Carving znamená ozdobné vyřezávání květinových motivů a trojrozměrných obrazců z nejrůznějších surovin, nejčastěji z ovoce a zeleniny. Toto umění vzniklo v sedmém století v Číně a rozvinulo se v Japonsku a dalších asijských zemích. V současné době prožívá v celém světě nebývalý rozkvět a zároveň je i vyhledávaným oborem v gastronomii. Carvingové květy se mohou stát neotřelou dekorací slavnostní tabule, například svatební či novoroční. Není to snadné. Když ale techniku dostanete „do ruky“, výsledky jsou překvapivé. Continue reading
Řezbářství je soustředěná, krásná a voňavá práce. A je jedno, zda jde o dekor nábytku, volný ornament a nebo třeba postavičku z vánočního Betlému. Tradiční betlemáři na něm pracovali ve volných chvílích po celý rok. K tomu jsou potřeba ostré nástroje. Řekneme si, jak nabrousit řezbářská dláta.
Continue reading
Kde se věta Dej mi to na sekyru vzala? V dobách, kdy většina hospod a kupeckých krámů sídlila v roubených stavbách, byla zřejmě dlužná částka putykářem zaznamenána zásekem do trámů stěn. Podobný význam má i úsloví mít u někoho vroubek a nebo někomu něco připsat na vrub. Při řádném (zevrubném) vyrovnání se z vrubů dluh sečetl a záseky ve stěně se sekerou vyhladily. Protože ve zděných domech tato možnost zmizela, začaly se nezapravené pohledávky psát křídou na zárubeň dveří (a taky připisovat a umazávat), čili dávat na futro.
Z jazykového výletu se však vraťme k sekyře. Přirozeně nesloužila jen k zaznamenání dluhu. Na starověké Krétě v minojské kultuře hrály významnou roli posvátné rituální dvousekery lybros a v Římě byl stuhou přepásaný svazek prutů se sekerami fasces odznakem konzulů. Po celý středověk neurozené provinilce kat také stínal sekyrou. Nás však zajímá hlavně sekera tesařská.
Tesaři měli již v Egyptě svého patrona. Byl jím velekněz Imhotep, strážce pečeti, soudce, správce říše a pravděpodobně i stavitel první pyramidy. (Co z něj udělala hollywoodská popcornová podívaná o mumii, neberte vážně). Křesťané mají v kompetenčních sporech svých svatých trochu chaos, a tak patronem tesařského cechu jsou Jan Křtitel, apoštol Tomáš a také světice Barbora a Regina. Především je to ale zchudlý potomek z rodu krále Davida Josef Nazaretský. Ten zřejmě svou tesařskou profesi uplatnil i na výstavbě nedalekého reprezentativního římského města Sephoris. Svému řemeslu naučil také Ježíše a podle jednoho z evangelistů spolu i krátce pracovali. Každopádně je svátek práce 1. máj v církevním kalendáři veden jako den svatého Josefa dělníka. Z tesařů, kteří se proslavili v době novější jmenujme namátkou vynálezce spacích vagonů Američana Pullmana, nebo konstruktéra populárního Lega Dána Christiansena.
Protože spravedlnost světa kulhá, jména mistrů úžasných krovů a četných roubených staveb, jež obdivujeme dodnes, většinou neznáme. Ale klobouk dolů – stačí se zajet podívat do některého skansenu uchovávajícího nám venkovské stavb. Anebo se zahledět do dech beroucího složitého a přitom bytelného krajkoví trámů nesoucích střechy nejedné tvrze či chrámu. Velký rozvoj řemesla nastává ve středověku se vznikem a růstem měst. Tesaři zde roubí složité konstrukce i vícepatrových hrázděných domů a sestavují složité krovy kostelů i radnic. Vůči konkurenci samozřejmě jednotlivé dovednosti, postupy a fígle tají. Důležité práce (jako rýsování konstrukce složitých střech) zásadně proto prováděl mistr sám.
Přílivu nekvalifikovaných sil ale především cizích tesařských mistrů se bránili sdružováním do cechů. Zpočátku spolu se zedníky. Řemeslo se nejčastěji dědilo. K ruce měl mistr řadu tovaryšů. Pro ty, pokud se časem chtěli udělat pro sebe, byla cechem ustanovena řada lhůt, povinností a nakonec i mistrovská zkouška. Poctivé řemeslo mělo nejen zlaté dno, ale bylo spojené i s významným společenským uznáním. To potvrzuje fakt, že například k roku 1526 máme mezi slovutnými pražskými měšťany potvrzeno i jeden a dvacet tesařských mistrů.
Tesařina zahrnuje všechny práce ze dřeva, k jejichž provedení je zapotřebí tesařského náčiní a jež dotváří zvláštní spojení a vazby dřeva, tedy rošty, lešení, hrázděné a roubené stavby, stropy, krovy, zárubně, dřevěné schody, podlahy, pobíjení i podbíjení, laťování, prkenné i šindelové krytiny, vrata a ploty. Již v průběhu středověku se tesaři rozdělili na obory. Od práce na stavebních konstrukcích se časem oddělili truhláři, zabývající se hlavně výrobou nábytku, dveří, různých obkladů a táflování. Kotečníci a budnaři stavěli krámy a kotce, mostníci budovali a opravovali mosty. Beraníci záraželi do dna řek a břehů piloty a kůly. Vodnáři stavěli lodice a rourníci, či též trubaři, vrtali nebo dlabali dřevěné roury k vedení vody ke kašnám a nebo pro výpusti rybníků. Koláři vyráběli loukoťová kola, pivovary by se neobešli bez bednářů. Sekerníci stavěli a opravovali vodní kola mlýnů, pil a hamrů a s nimi spojené dřevěné mechanismy.
Bez specializovaného nářadí by se ani dávní tesaři neobešli a těžko by byli schopni provést díla. Nad nimi se nám, pokud se zachovala, dodnes tají dech. V bytelné vazbě krovů tesařských mistrů nacházejí inspiraci výtvarníci, libující si ve hře světla a stínů v geometrických konstrukcích. A inženýři se diví, jak to všechno drží pohromadě. K těžbě dřeva sloužily sekery podtínací a kladní (štípací), nejrůznější klíny a palice. Dále bylo třeba materiál obrobit sekerou hlavatou a bradaticí (širočinou), dláty a rovnými i oblými teslicemi. Také paličkami, strouhacími pořízy a skoblemi. Tesař nepracoval od oka: jeho tesařské měřicí náčiní však bylo prosté – šňůra, loket, úhloměr, olovnice a kružidlo, vodováha až později. V rozvinutější tesařské rukodělné výrobě k předchozím sekyrám přibyly podbíječka, dlabatka, křížovka, z dalších potřebných věcí. Dláta různě veliká i tvarovaná (rovná, úkosná, úhlová a půlkulatá), nebozezy a špulíř čili vrták na větší otvory. Od 16. století se začaly používat i pily – dvoumužné ušatky a menší rozvodové. Hoblíky měly také pěkná jména, třeba hladík, macek a perkař. Ovšem stroje ulehčující těžkou práci bychom našli jen ty nejjednodušší – páku a kladku.
Fotografie ze skanzenu jsou z muzea lidové kultury v polském Wegorzewu http://www.muzeum-wegorzewo.pl/