Úměrně k tomu oč více zaplňují naše bydlení strohé moderní materiály, blikající displeje a technická udělátka, o to víc toužíme po dotyku nespoutané přírody. Někomu nechybí nebo si na ni počká do léta a vypraví se za ní. Ale proč přírodu nepozvat domů? Nejen v podobě pokojových květin v obýváku – pokrouceným jehličnanům můžeme nabídnout místo na terase, bytovém balkonu či vedle přístupových dveří do domu. Jaké tedy pěstovat jehličnany v nádobách?
Continue reading
Chladná rána i zkracující se dny znamenají jediné – chalupářská sezona se chýlí ke svému konci. Využijeme babího léta k posledním zahradním pracím a opravám a připravíme se k ukončení chalupářské sezony před zimou. Kromě dostatečného množství dřeva na zimní návštěvy se nám hodí i několik zabezpečovacích tipů.
Continue reading
Bazalka (Occimum basilicum) lidově bazalika, pravděpodobně pochází z Indie, kde se jí dostalo takové úcty, že se na ni prý přísahalo i u soudu. Velmi si jí cenili Peršané, a Egypťané ji používali k balzamování – bazalkové věnce se našly i v pyramidách. Protože prý rostla v okolí Kristova hrobu, u ortodoxních církví slouží k přípravě svěcené vody.
Rozkvetlé mrňavé zahrádky v koloniích jsou pro mnohé z nás azylem klidu a ostrovem blaženosti. Kam ale se všemi těmi pytli se substráty, s hnojivy a osivem, s postřiky a jedy, lískami, bednami, bedničkami a květináči, bez nichž všechna ta krása pod našima rukama prostě nevznikne? A nářadí – jak to udělat, abychom stále něco nehledali a o něco nezakopávali? Pro toho, komu už nezbývá místo v zahradním domku nebo aspoň kůlničce (či své vášni holduje jen na balkoně) skoro drama… Vyrobíme si zahradní skříň.
Continue reading
Když dostane tmavý borovicový les zářivě žlutý krejzlík, znamená to, že na jeho okrajích a na pasekách rozkvetl janovec (Cytisus scoparius). Nepříliš pohledné zelené pruty rostoucí na prosluněné písečné půdě a tak trochu připomínající košťata se rozdrnčí pilnou prací včel. V barevných kultivarech jim zdobíme naše zahrady, ale ve volné přírodě ho najdeme zpravidla ve větších porostech – a to je pak teprve krása. Nejúžasnější janovcová krajina se nám nabídla tam nahoře, na nejsevernějším polském mysu Rozewie (o tamním majáku více píšeme ZDE), na úbočích písečných roklí ústících svou křivolakou cestu v moři. Mezi zlatými keři se tam pasou ojedinělé kusy černobílých krav, to je prostě paráda. U nás janovec kvete v květnu a červnu, na severu přesahuje jeho „zlaté období“ někdy i do července.
Japonci je milují: jsou jim víc než stromem a květem, v jejich vnímání je totiž život tak jako ony krásný, ale i stejně pomíjivý. Času kdy kvetou sakury je zjara věnována velmi sledovaná pasáž v předpovědích počasí, které hlásí kde rozkvetou napříč ostrovy. Toto období začíná v únoru na Okinawě, Tokiem přejde na rozhraní března a dubna a kolem 10. května dosáhne Hokkaida. Japonci v té době pořádají (prý už od třetího století našeho letopočtu) v přírodě jakési „sakurové pikniky”. Jmenuji se hanami, a v rádiu frčí o sakurách pop písně s elektrickými kytarami i lidové zpěvy o jejich bělostných květech doprovázené na bambusové flétny.
Jedincům s košatou sexuální fantazií při pohledu na pórek jistě dojde, proč má tahle zelenina pověst hříšnou. V Hájkově překladu Matthioliho herbáře čteme, že „šťáva z póru s medem k chlípnosti zapaluje“. Není tedy divu, že fungoval jako součást magických nápojů lásky (…že bychom ho vyzkoušeli?). Do naší kotliny přišel pór poměrně pozdě – divoký pórek podle všeho pochází ze Středomoří. Jako o jeho domovině někteří mluví o jižní Anglii a jiní o Persii, to druhé je pravděpodobnější. Každopádně ho pěstovali již Egypťané a zmiňován je také v Bibli.
Z psí růže (u nás ji známe spíš jako divokou a nebo šípkovou) se za tisíciletí lidského obdivu k ní podařilo vypěstovat spoustu druhů. K dalším přečetným nám pomohla příroda náhodným křížením a samovolnými mutacemi. Pro flakon růžového oleje byly zosnovány vraždy a o právo připravit kance v šípkové omáčce se poprali myslivci. Některé druhy úspěšně svůj rod zastupují v kuchyni, a jiné zase třeba ve voňavkářství. A rytíři se pro růži z něžné ručky na turnajích propichovali dřevci, což je zajisté nejširší oblast využití růží – růže z lásky a růže pro krásu. I z více méně kapesní zahrádky udělají skvost.
Na podzim a zjara prořezáváme stromy, keře a tvarujeme živé ploty. Nejrůznějších klacků máme najednou spoustu, a pokud jsme v sevřenější zástavbě, nebo máme nerudné sousedy, může být naše pálení zahradního odpadu podobné dráždění chřestýšů bosou nohou (dnes se to už vůbec nesmí). Pokud si na nás došlápnou přímo nebo „jen“ pošlou udání, nebude to z jejich strany hezké. Ale že my jim čoudíme pod nos, bude v rozporu s platnými vyhláškami. Co ale s tou dřevní hmotou máme udělat? Pomohou nám drtiče zahradního odpadu!
Ochrana našeho obydlí je bezesporu až na prvním místě. Pokud máte velký dům, prostornou zahradu, a ještě rekreační nemovitost vzdálenou hodinu cesty, je téměř nemožné vše ohlídat vlastními silami. Naštěstí moderní elektronika umí opravdu hodně a pachatele trestné činnosti je možné usvědčit i průkazným snímkem. A ten snadno obstará spolehlivá fotopast. Celoroční provoz, fotografie pořízená během zlomku sekundy, a to třeba i v noci, nejen to jsou atributy podobných zařízení…
Continue reading
Hloubání nad nesmrtelností chroustů je synonymem k vcelku neplodnému obíráním se nicotnostmi na úkor řešení reálných problémů. Někdy jsou jako takoví badatelé označováni i zasnění zevlouni tlukoucí lelky. Pravdou však je, že masové objevování se a opětné mizení chroustí populace podmíněné divným životním cyklem těchto nemotorných brouků příčinu k úvahám o jejich nesmrtelnosti zavdává (jak zmiňují kroniky) již od středověku. Chrousti se zpravidla objevují v květnu.
Byť se honosí půvabným českým jménem, je cizinec. Libeček je latinsky Levisticum officinale, nicméně původně zněl Ligusticum, čili pocházející z Ligurského pohoří v Itálii. V středověké němčině si latinské pojmenování přeměnili na lubisteck, a my konečně na libeček. Naši předkové v německém pojmenování našli něco ze slov jim přívětivých jako ljubit, libý, nebo třeba políbek… A ani se není co divit: o sexuálně povzbudivých účincích libečku prý totiž nelze pochybovat, takže jméno bylo na světě. Je to přitom divné – aromatické listy libečku chutnají jako maggi, a o tom, že by zrovna maggi bylo afrodisiakem pranic nám není povědomo.
Už od školní kuchyně se dělíme na milovníky koprové omáčky a ty, kteří by ji dobrovolně nepozřeli ani lžičku (pozoruhodné ovšem je, že často jsou titíž zároveň milovníky nakládaných okurek, které jsou bez kopru přece jen poněkud divné). V lidové kuchyni se kopru někde říká také šír, Řekové ho nazývali anethon, což by se snad dalo přeložit jako „rychle rostoucí“ a podle toho se botanicky jmenuje Anethum graveolens.
Na zahrádkách ještě často leží sníh a mnohým z nás se už třesou prsty jako notorickým kapsářům před turistickou sezonou: jen je tak moct zabořit do hlíny… (už slyším, jak zahradník nadává: „Cože? Pro hlínu si jděte ke kamnáři!“). Je v tom úžasná rozkoš, po zimě zas ucítit teplo a vláhu zeminy, když její hroudy mnete mezi prsty, nemám pravdu? Tu chvíli uspíšíte, když si na vnitřním okenním parapetu nebo ve vytápěném skleníčku nachystáte sadbu, byť by venku ještě mrzlo jako na Sibiři.
Až se někdy vypravíte kouknout do Žehušic u Kutné Hory na zdejší proslulé bílé jeleny, můžete to vzít i přes vesnici Brambory. Tak se skutečně jmenuje a je s podivem, že stejně pojmenovaných sídel nemáme víc, protože tahle okopanina je zcela neopominutelnou součástí našeho jídelníčku. Dříve byly jejich pěstováním proslulé celé oblasti a třeba slovní spojení brambory z Vysočiny prostě znamenalo kvalitu.
Zejména menším dětem poskytne hromada písku herní prostor, který mnohé z nich považují za nejpřitažlivější z celé zahrady. Většinou zde vydrží delší dobu, aniž by se neustále dožadovaly naší pozornosti. Tak proč jim tu radost (v kultivovanější podobě, než jako na staveništi) neposkytnout? Vyrobit pískoviště pro děti přece není vůbec nic složitého – ale lze ho koupit i jako stavebnici ze dřeva nebo plastu.
Continue reading