O vůni saturejky, která své jméno vzala od Satyrů, bájných polobohů, pololidí a polokozlů zároveň, a také rozverných zpustlíků a erotických exhibicionistů, se praví, je vůní opravdu nesmírně znepokojující a vzrušující. A skutečně – saturejka ať již pro náš nos či chuťové pohárky působí na mysl jako mírné afrodisiakum. Rozkvétá relativně pozdě, až v červenci.
Continue reading
Divoká zelná brukev je vcelku mohutná rostlina. Na košťálu má růžici tlustých listů, z nichž v druhém roce vyrazí dvoumetrový stvol se žlutými kvítky. Na vápenci roste i v suchu. Tahle divná kytka se před tisíci lety stala rodnou matkou zelí, kapusty, kedlubnů, květáku i brokolice. A spousty dalších užitečných a zdravých zelenin pro naši kuchyni. Příbuznost rostlin se promítla i do zmatku pokrevních jazyků. Tak je české zelí slovenská kapusta a pokud vás Slovák pošle do kelu, máte jít do kapusty. Růžičkovou kapustu zase v Polsku koupíte coby brukselku, jakoby snad patent na její pěstování měli jen obyvatelé belgického hlavního města, a kadeřavou pořídíte pod názvem jarmuž.
Continue reading
„Dóóóst dobrou“ ovesnou kaši jsme si uvařili vlastně ze zbytkového produktu po výrobě osvěžujícího nápoje blízkého turecké a obecně balkánské boze. Když jsme hledali analogie našeho objevu, jako obvykle jsme zjistili, že stejnou kaši jedí ve Skotsku už tisíc let. O fermentované ovesné kaši jsme psali ZDE. V následujících řádcích přidáváme něco lékařských zdůvodnění toho, proč a čím jsou zkvašené ovesné vločky prospěšné pro náš žaludek a střeva.
Continue reading
Že když se řekne „ten na něj ale má žáhu“ není pro dotyčného nic dobrého ví každý, koho někdy žáha pálila. Žáha prostě žahá. My se této nepříjemné poruchy v trávicím ústrojí dopracujeme na první pohled vcelku příjemným hodováním věcí dobrých, leč těžkých nebo ostrých či sladkých. Často proto nejrůznější potíže trávení patří k doznívání rodinných oslav, masopustů i svátků, jako jsou Vánoce a Nový rok. Žaludek trpí. Vyhnout se tomu lze klášterní střídmostí a nápor potíží zjemnit například bylinkami.
Zhubnout! Toť příkaz doby. Neboť všichni rádi bychom byli za hvězdy. Jak ale dokazují esovitě prohnuté Panenky Marie, gotika s četnými hladomory upřednostňovala vyzáblé figury a v rozežraném baroku zas i andělíčci byli prdelatí, muži tuční pupkáči a dámy prsaté a samý fald. Ideál krásy se prostě neustále měnil a mění. Reálné důvody nadváhy, kdy špekatost představovalo energetickou rezervu pro zlé časy, pominuly. Diktát módních policistů z Beverly Hills by neměl být rozhodující, leč prokazatelné zdravotní hledisko. To je až příliš jasné – kila navíc krátí trhací kalendář našich dnů.
Ďumbier není jen nejvyšší vrchol Nízkých Tater, slovensky se tak jmenuje zázvor. Je to dost divné, protože v našich zeměpisných šířkách a délkách neroste, takže nejspíš se tak hora nazývá z jiného důvodu. Bylo by s podivem, kdyby se třeba Klínovec jmenoval Hřebíček, nebo jsme Milešovku nazývali Skořice. Zázvorovník lékařský (Zingiber origgicinalis) dorůstá výšky přes metr. Nepoužíváme jak někdo mylně soudí jeho kořen ani hlízy, ale rozčleněný oddenek.
Stane se, že rakytníkový keř už ztratil listí a na sněhové pláni svítí neobyčejně jasnou červenou barvou plodů na trnitých větvích. A kolem keře bude určitě hlučno, protože ptáci si kulaté či soudkovité plody nenechají ujít. Ani my bychom určitě neměli otálet. Vždyť například v extrémních podmínkách Sibiře představoval pro domorodce rakytník řešetlákový součást jídelníčku bohatou na vitamíny. Babky šamanky se mu klaněly. V lidové medicíně jím domorodci léčili vředy, žaludek, ženské potíže a dokonce rakovinu.
Pamatujete se na neidentifikovatelnou potravinu červené barvy, kterou nabízely některé školní jídelny v rámci především bezmasých čtvrtků? Byla to řepa a to neblahé setkání náš vztah k této zelenině často předurčilo dlouhodobě. Také zemědělcům někteří s nosem nahoru říkají řepouni a snad ve vzpomínce na „tu věc“ na talíři nemyslí to chvályhodně. Čím ale byl pravděpodobně jejich dědeček, aha? Zbavme se vzpomínek na školní jídelnu, protože červená řepa je zdravá a chutná. A zanechme občasného přezírání selského stavu. V mnoha ohledech mu vděčíme za to, že jsme. Jen málo kterému Čechovi a Moravanovi nečouhá ve vzdálenější perspektivě z bot sláma. Takže pro příště jasně a stručně: Řepu na talíř ano a… Řepoun – to zní hrdě!
Komu přišla Trautenberkova stížnost, že „to kyselo je málo kyselý“ jako projev nesnesitelného sekýrování, zřejmě nepochopil, že nekyselé kyselo prostě není kyselo. Něco takového je spíš klonem jemných houbových polévek dochucených pár kapkami octa, které otevírají větší prostor rozvinutí houbovdých chutí a vůní, ale drvoštěpovi sílu zvednout sekeru nedají. Kyselo a kulajda jsou příbuzné, něco jako tety. Kulajda je podobně vydatná, v chuti „houbovatější“ a oproti kyselu ji upřednostňují spíš ženské. Ale už jako děti jsme na nastávající houbová obžerství byli připravováni hladkou ančkou – polévkou, v níž houby být mohou, ale nemusí.
Myslet si že řečený způsob pěšího pohybu má něco společného s nordickou rasou, by bylo zpozdilé. Nordic Walking – sportovní disciplína – se správně nazývá severskou čili hůlkovou chůzí. Přitom jdete víceméně obyčejně, snad jen svižnějším tempem, ale víc zapojujete paže. Máte totiž speciální hůlky. Díky chození si lépe udržujete kondici a dokonce můžete zhubnout – z obyčejného přesunu odněkud někam vlastní silou se stane prokazatelně účinná forma pohybu. Při nordic walkingu spálíte až o čtyřicet procent více kalorií než při běžné chůzi.
Continue reading
Byla nebo nebyla Kristova koruna upletena z trnitých větví hlohu? Kdo to ví… Pravda je, že hloh je z toho důvodu vnímán jako posvátný. Slavný glastonburský hloh v jižní Anglii prý vyrostl z poutnické hole Josefa z Arimatie – právě toho muže, který pohřbil Ježíše. Sem, do míst kde se nachází tajný vchod na ostrov Avalon, přivezl prý z Palestiny Svatý Grál a do země zde také zatkl svou poutnickou hůl. Stalo se to na Štědrý den a hůl se navzdory roční době zazelenala.
Odborníci jsou zajedno v tom, že tloustnutí populace má dva kořeny: nesprávný příjem potravy a nedostatečnou míru fyzické aktivity. S tloustnutím ruku v ruce jdou choroby, blbnutí a předčasná smrt. Ohledně jídla má dieta spoustu aspektů, především ale CO, JAK, KOLIK a KDY konzumujeme. Zjednodušený recept „Chceš zhubnout? Tak nežer,“ není-li doplněn příkazem „Hejbej se!“ však nadělá víc škody než užitku v horším případě, v lepším bude nanic.
Režisér se celkem spolehlivě dočká hlasitého smíchu nebo alespoň diváckého pobavení pokud nechá svého hrdinu šlapat po pás v sudu – ve francouzských filmech víno a v těch našich zelí. Ačkoliv hrozna se už od starověku lisují rozhodně sofistikovanějším způsobem a jedená se o nadsázku, se šlapáním nakrouhaných hlávek se můžeme setkat při výrobě suroviny pro vepřo-knedlo-zelo dodnes. Bosá chodidla nahradily gumáky, což ovšem tradicionalisté vnímají záporně, protože jedině lidská noha prý dá zelí tu správnou sílu.
Co to vlastně je? Kaše? Nebo těstovina? Od obojího trochu. Kuskus se narodil na severozápadě Afriky, v Maroku, kde si ho žmoulali Berbeři. Zprávy o tomto tradičním pokrmu máme z počátku třináctého století. Do Evropy se dostal snad už s Maury, ale rozšířil se zde a pevně usadil hlavně po vyhnání milionu francouzských kolonistů (jímž se říkalo „černé nohy“) poté, co Alžírsko získalo samostatnost. V řadě zemí mimo Afriku zdomácněl. Například v Izraeli už nikoho nenapadne, že se jedná vlastně o arabskou potravinu a pod jménem berkokš se kuskus stal dokonce součástí národní kuchyně o náboženském svátku Purim.
Nebyla to brokolice, ani nějaká hlíza, bylo to ovoce, to víme jistě, ale nikdo nám už neřekne, jaké. Každopádně plod, jenž se stal objektem první krádeže, vyrostl na Stromě poznání dobrého a zlého, Adam s Evou ho ukradli a snědli, a proto podle vyznavačů tří velkých náboženství není lidský život lehký a na jeho konci je smrt. I když se jinak hádají o leccos, v tom jsou židé, křesťané a muslimové zajedno. Malíři z nějakého nejasného důvodu rajský strom malují po staletí jako naši jabloň. Ta je v knize knih skutečně několikrát jmenována, jenže podle biblistů vůbec není jasné, o jaký strom jde. Myslí si převážně, že šlo o voňavou kdouli, případně citron či pomeranč. S granátovými jablky ale jistě ne, protože ta jsou v bibli přesně označena jako jablka zrnatá.