Zní to dost divně, ale proč by konec konců nemohlo vaše cínové nádobí dostat mor. Nebo by jeho epidemie mohla zkosit pluk cínových vojáčků či zdecimovat sbírku mincí. Vždyť v dobách, kdy lidé začali kovy využívat, věřili tomu, že rudy postupně zrají v lůně Bohyně Matky země z obyčejného kamení. Kdo se jí tyto poklady snažil z útrob vyrvat a kdo rudu v plamenech proměňoval v kov, měl v kmeni váhu šamana. V asijských primitivních kulturách věřili, že cín chrání duchové a kov sám se může pohybovat a rozmnožovat. Proč by tedy nemohl onemocnět? Mor cínu je vlastně proměna cínu bílého na cín šedý – tedy přesně obrácená metamorfoza, než jaká v tolkienovské sáze potkala čaroděje Gandalfa.
(2012) *** Zdá se, že první se užívat cín naučili obyvatelé Malajského poloostrova, Číny a Japonska asi v polovině třetího tisíciletí před našim letopočtem. V antice Herodot mluví o cínových ostrovech a Plinius píše, že cín, který je dražší než olovo, do Evropy dovážejí z Číny Féničané. Najít v přírodě cínovec obsahující okolo sedmdesáti osmi procent cínu v podobě valounů je velká vzácnost. To už spíš ho lze objevit v náplavách mělce pod zemským povrchem nebo v hlouběji uložených žílách. Nejčastěji se rýžoval z náplavů. Nepůsobí to tak romanticky, ale mnohem častěji se místopisné pojmenování Rýžoviště, Rýžovna vztahují k cínu než ke zlatu. Vytěženou horninu člověk drtil, plavil a nakonec přetavil na surový cín – což usnadňuje nízký bod jeho tání, jen 232 stupňů.
Cínový Klondike
Hlavním zdrojem cínu pro antické Středomoří nebyla nicméně exotická oblast Číny, ale bohatá naleziště v britském Cornwalu. Sídla, která na rudných žilách vznikala, bohatla, protože se stříbrošedý kov se sametově měkkým leskem s relativní stálostí vůči okolním vlivům stal velmi hledaným. A to jak čistý, tak proto, že sloužil k výrobě četných kovových slitin. S mědí například bronzu, děloviny a zvonoviny.
U nás
Dlouho se myslelo, že materiál, který dal jméno době bronzové byl na naše území dovážen: Zřejmě byl ale vyrýžován z náplavů Ohře a z potoků v cínonosných oblastech v západní části Krušných hor. A naleziště to hned zpočátku byla významná. První písemnou zprávu o vývozu cínu od nás máme z pera známého obchodníka Ibrahím ibn Jákuba vezoucího poselství chalífa al-Hakema k císaři Otovi I roku 966. Naši předci mu neprodávali jen otroky, ale též cínové pruty. Další zajímavou zmínku nacházíme roku 1241. Pařížský kronikář Matouš v ní lituje majitele dolů hraběte Richarda Cornwallského, že nově odkryté žíly v okolí Krupky ohrozí odbyt anglického cínu v Německu – což se také skutečně stalo. Do úzkého horského údolí se jako mouchy na med začali slétat těžaři z Magdeburku, Erfurtu i Eisenachu a čilí obchodníci z Lipska, Halle i Hamburku. O návštěvě štoly Starý Martin píšeme v našem Toulání ZDE. Konjunktura vydržela celé 14. století a na čas ji přerušily až husitské války. Po nich zde vznikly desítky nových jam od Dubí, přes Komáří vížku až po Cínovec.
Zlatý věk bílého kovu
V osmdesátých letech šestnáctého století však byly obtížně přístupné žíly opuštěny, doly zaplavila voda a horníci se přesídlili do hornické osady Tři lípy ve Slavkovském lese. Zde vznikla bohatá města Krásno a Horní Slavkov, v němž brzy žilo 10 000 obyvatel. Další nové šachty se otevírály uprostřed pralesů a rašelinišť na krušnohorském hřbetu ve výši kolem 1000 metrů. V Horní Blatné, Perninku i Vejprtech – tato oblast byla nazvána územím lesních cínových dolů. Pobožní „jamníci“ rvali cín taky ze zemských útrob i na Hoře Svaté Kateřiny, Hoře Svatého Šebestiana i na Božím daru – zdejší bohaté žíly způsobily dokonce odliv horníků ze stříbronosného Jáchymova. A cínaři materiál odlévali, kovali, ryli, cizelovali, puncovali, leptali, a tepali. Trh zaplavily předměty každodenního užití, byly to mísy, talíře, džbány, poháry a korbele. Možnost dobrého tváření i lesk předurčily cín i na liturgické předměty a svícny. Na počátku života se s ním lidé setkávali v kostelní křtitelnici, ti lépe postavení v jeho závěru pak v cínové rakvi nebo sarkofágu.
Čištění cínových předmětů
Přestože cín velmi dobře vzdoruje korozi i chemikáliím – mor cínu probereme záhy – mohou naše sbírkové předměty z cínu získat na povrchu šedou patinu. S jistotou se to stane když budou v místnosti, kde bývá méně, než patnáct stupňů. Na jejich povrchu se vytváří šedá patina. Pro někoho je atraktivní, jiný ji leští tak, že z cínu setře reliéf a předmět tak znehodnotí. Slabou vrstvu tmavého oxidu odstraníme brusným práškem, třeba plavenou křídou, kterou budeme na předmět nanášet naolejovaným hadrem. Nebo křídu smícháme s parafínem a připravíme tak brusnou pastu. Prášek nebo parafín pak z předmětu vymyjeme lihem a pak mydlinkovou vodou.
Pro začátek
Než se rozhodnete pro konečné řešení, pro začátek zkuste povrch potírat jen naolejovaným hadrem, což je zdlouhavé, ale šetrné. Až když se vaše úsilí ukáže jako marné, sáhněte po zmíněné křídě – z domácích prostředků se pak osvědčil vyřazený měkký zubní kartáček a obyčejná zubní pasta. Taktéž lógr z kafe. Černé skvrny prý zmizí po namočení předmětu na tři dny do nádoby s naftou. V praxi jsme nezkoušeli, takže nemůžeme potvrdit. Následným otřením a opětovným namočením, tentokrát v teplém pivu, které necháte na předmětu zaschnout, fleky se ztratí. Že by zázrak?
Něco o leštění
Pokud tedy neupřednostňujeme u našich korbelů či pohárů mírně zašlý vzhled a chceme cídit, cídit a zase cídit, máme několik možností. Polomatný lesk získáme ponořením nádobí do vývaru z tří až čtyř cibulí, ten vysoký leštěním kašičkou z magnezia a denaturovaného lihu. Dávné hospodyně měly proti změnám na povrchu cínových talířů vlastní recept – po umytí je potíraly čerstvými listy póru, o který v kuchyních nebývala nouze. (ZDE)
Mor cínu a co s ním
Odborníci umí cín čistit elektrolyticky v roztoku hydroxidu sodného a nebo koupelí v kyselině dusičné. Jak nám potvrdili numismatici, coby mincovní kov nebyl cín moc rozšířen, nicméně existují i cenné kousky. Pokud jsou zašpiněné, umyjeme je v mydlinkách. Problémem ovšem je když naši sbírku napadne tak řečený mor cínu. Mince jsou totiž tenké a mor je prostě sežere. Nemá nic společného s viry ani bakteriemi, jeho podstata je chemická. Vzniká tam, kde je cín dlouhodoběji vystaven teplotám nižším než třináct stupňů. To se v kovu zhroutí krystalická mřížka, cín změní strukturu a stane se z něj šedý prášek. Nejedná se tedy o korozi. Aby toho nebylo dost, mor je nakažlivý. Pokud nemocnou minci od sbírky neoddělíte, můžete přijít o všechny cínové mince, které obsahuje. Kuriozita? Někteří historici poněkud krkolomně dokazují, že Napoleonovo tažení do Ruska skončilo pro malého Francouze tragicky proto, že jeho armáda měla na uniformách cínové knoflíky. Mor je prý rozhlodal a vojáci zmrzli… Pokud jde o léčbu, můžete nakaženou minci zkusit vyvařit v odvápňujícím prostředku, třeba dvouprocentním roztoku kyseliny solné. Udělali jste, co se dalo. Dost bychom se ovšem divili, kdybyste tak jednoduše na mor cínu dlouhodobě vyzráli.