Milovníci detektivek mají o Dartmoorském vřesovišti s Velkou grimpenskou bažinou a příšerným psem jasno. Melancholický obraz blat nad nimiž se buď válí mlha a nebo stále prší v našich představách vyvolá obraz démonického psa s ohnivou tlamou. Vřesem k nám spěchá Sherlock Holmes. Do Národního parku Dartmoor v jihoanglickém hrabství Devon umístil Artur Conan Doyle svůj pravděpodobně neznámější příběh. V představě většiny z nás jsou snad proto vřesoviště zatraceně nehostinná místa.

Ve skutečnosti tomu až tak není, což ostatně platí i o Dartmooru. Princentonská trestnice zde sice je a skutečně nepůsobí povzbudivě, ale temný zámek Baskervill si autor vymyslel. Je pravda, že vřesoviště se zbytky kamenných chýší a s žulovými skalními výchozy u někoho mohou vyvolat stísněnost a melancholii. Ovšem podobnou náladu ani největší fanoušek Velkého detektiva do své zahrady přenést nedokáže, protože zahradní vřesoviště jako umělé útvary vypadají jinak.

Potíže přírodních vřesovišť

V krajině představuje vřesoviště otevřený keřovitý biotop zpravidla na chudé kyselé půdě a píscích. Prochází asi čtyřicetiletým cyklem. Dřevnatějící polokeře vytvoří hustě zapojený porost, v kterém se zhruba v poločase začnou objevovat mezery. Na svědomí je má paradoxně fakt, že odumírající výhony vřesu a opad z keříčků vylepší půdu tak, že skromná semínka vřesu nevzejdou. Na holých místech se z náletu uchytí bříza, ptáci sem zanesou semena jalovce, objeví se trávy. Vřes už neodnožuje a tak i vegetativní regenerace slábne. Takové vřesoviště, pokud nemá přirozeně zaniknout, si žádá kvalifikovaný zásah.

Ovce jsou pro vřesoviště požehnáním

Tradičně chudá vřesoviště sloužila nejen pastvě včel. Hlavně ovečky odstraňují růstové vrcholy keříků, tedy mladé větvičky které ještě nestačily zdřevnatět, a tím posilují tvorbu postranních pupenů a větví. Keřík se vegetativně obrozuje a jeho věk se prodlužuje. Ovšem i při velkém pastevním zatížení se vřesoviště může změnit v louku. Ekologové spočítali, že ideální počet ovcí na hektar vřesoviště jsou dva kusy. Stádo by také nemělo na pastvině nocovat.

Blahoslavený oheň

Užitečné se ukazuje i řízené vypalování, po kterém dochází k razantní vegetativní (u mladších keříků) a generativní (ze semen těch starších) obnově porostu. Vřes vypaluje odborníci mozaikově (samozvaní paliči se dostávají do přímého konfliktu se zákonem), oheň na jednom místě netrvá déle, než dvě minuty a teplota při povrchu země je asi šedesát stupňů. Shoří veškerý opad z keříků a z půdy se doslova vykouří mnoho živin, jejich zbytky pak s popelem vymyjí deště. Oheň dokonce zvýší klíčivost semen vřesu. Protože se jednotlivé části plochy vřesoviště vypalují v rozdílných časech, jsou trvale přítomny organismy důležité pro všechny fáze vřesového cyklu.

Další způsoby údržby

Někde jdou na vřesoviště s křovinořezem a co pokosí, odvezou. Je to způsob drahý a ne moc účinný. A nejsložitější, nejdražší a poněkud riskantní způsob údržby vřesovišť je postupné strhávání drnu, které se praktikuje jednou za pětadvacet až padesát let. Porost se obnovuje ze semínek, ale je tu riziko: co když ta z nějakého důvodu nevyklíčí…

Stavíme zahradní vřesoviště

Na zahradě chceme na rozdíl od porostu kvetoucího poněkud monotónně  jen od konce léta do podzimu vytvořit osobitý prostor, který nás bude svými proměnami těšit celý rok. Poskládáme ho z rostlin s podobnými nároky, které bychom spolu v přírodě našli nelehko. Vedle vřesu (Callunas)a vřesovců (Erica) sem z trvalek vysadíme hvozdíky, mateřídoušku a rozchodníky. Charakteristický obraz doplníme travinami – metlicí, dochanem nebo obyčejným ovsem. Dobře se tu bude dařit pěnišníkům a azalkám, které plochu oživí v době, kdy vřesovce už odkvetly a vřesy ještě kvést nezačaly. Plochu dále rozčleníme jalovci (Juniperus), klečí, převislou břízou a janovcem a tam, kde je trvalý stín, můžeme použít i břečťan. V takovém veselém prostoru by se i z vraždícího monstra stalo dobrácky dovádivé psisko!

Dobré místo

Naše vřesoviště pokud možno v chráněné poloze nemusí být na rovině, ale může navazovat třeba na skalku a mít mírně zvlněný povrch. Pokud sem umístíme kameny, ideální budou čedič nebo žula. Zatímco vřesy a vřesovce milují slunce, pěnišníky ocení částečné zastínění korunami stromů, zdí nebo budovou. Ovšem v plném zastínění zakládají méně květních pupenů a výhony, které špatně vyzrávají, také snáz namrznou. A vzhledem k jejich lásce k vyšší vzdušné vlhkosti uděláme dobře, pokud sem umístíme malé jezírko či ptačí pítko.

Co budeme muset udělat

Nejlepší je vřesoviště zakládat zjara, a to do počátku května. Když to nestihnete, počkejte až do září či října, ale neodkládejte to na později. Jde totiž o to, aby rostliny prostě měly dost času před příchodem letního sucha nebo naopak zimních mrazů dobře zakořenit. Protože budeme potřebovat kyselou půdu (nejlépe pH 5) bohatou na rašelinu a písek, strhneme drn a vrstvu zeminy pod ním asi do třiceticentimetrové hloubky takovou směsí nahradíme. Substrát by měl být vzdušný a bohatý na humus. Podmáčená místa odvodníme drenáží. Protože rašelina po přeschnutí špatně saje vodu, budoucí vřesoviště před výsadbou v celém profilu dobře zvlhčíme. (O vřesu jako léčivce i rostlině čaromocné více píšeme ZDE.)

Něco málo o rododendronech

Pro výsadbu jednotlivých keřů jámy jen o málo větší než je kořenový bal. Dno výkopu nakypříme aby v něm voda nestála a pokryjeme ho drenáží. Použít můžeme speciální namíchaný substrát nebo jámu vyplnit směsí rašeliny a drcené borové kůry s trochou listovky či borové hrabanky. Pěnišníky a azalky budeme vysazovat jako jiné keře (více o nich jako takových píše Naše hobby ZDE a ZDE. Vřesy a vřesovce sázíme jako trvalky. Vzdálenost rostlin přizpůsobíme druhu a kultivaru. Občas narazíme na informaci, že kontejnerované sazenice lze vysazovat během celé sezony, ale z naší zkušenosti to v horkých a suchých měsících doporučit nelze.

Jak o vřesoviště pečovat

Zahradní vřesoviště je veskrze umělý výtvor a proto na příslovečnou skromnost vřesu raději zapomeňme. Každý rok ho přihnojíme přípravky pro kyselé stanoviště. Při výživě keřů se můžeme řídit velikostí listů pěnišníků. Úměra je přímá: čím jsou větší, tím větší budou i nároky na hnojivo. Keře jejichž růst ochabne, můžeme přesadit do větších jam. K zalévání je nejlepší dešťová voda v umírněném množství. Protože pěnišníky i vřes a vřesovce mají kořeny rozprostřené mělce, nikdy naše zahradní vřesoviště neokopáváme, ale před plevelem je chráníme nastýlkou kůry. Tento mulč také celkem účinně brání půdu před vysycháním a v zimě během holomrazů keříkům poslouží i jako peřina.